Odmítám se poddat

Nejproslulejším vládcem sumerské říše byl Sargon I. Legenda praví, že si jednoho dne nechal svolat své moudré rádce, aby s nimi probral záležitost vrcholného významu - svého syna. Sargonův potomek totiž právě dospíval a podle legendy měl veškerý potenciál stát se budoucím vůdcem.
Byl fyzicky zdatný, sebevědomý a inteligentní. Král jej však chtěl na vůdcovskou roli připravit i po duševní stránce. Věděl, že vůdce musí čelit mnoha výzvám, navíc takovým, které běžného člověka mohou zaslepit a omámit.
Aby se jeho syn stal skutečně velkým vůdcem, musel pochopit, co je to dívat se na svět z následující perspektivy: Ne všechny dobré věci jsou tak dobré, jak vypadají. A ne všechny špatné věci jsou tak špatné, jak se mohou na první pohled zdát. Pochopení této pravdy mělo být princovi nejcennějším ponaučením v jeho snaze dosáhnout vlastního sebeuvědomění a zasloužit si pověst moudrého vůdce svého lidu.
Král proto požádal své rádce, aby sepsali text, po jehož přečtení pocítí hrdý člověk pokoru a truchlící získá naději do budoucna. Chtěl zaznamenat svou zkušenost. Nejdůležitější však pro něj bylo, aby byl text zcela pravdivý - za každých okolností a ve všech dobách. Jen taková rada se mladému princi bude hodit.
Královi mudrcové si uvědomili význam a velikost takového úkolu a naléhali na Sargona, aby od své žádosti ustoupil. Král se však nenechal zviklat a nařídil jim, aby mu za tři týdny přinesli výsledky své práce.
Když se mudrcové vrátili do paláce, přinesli králi ukázat několik popsaných tabulek. "Zkrátit!" nařídil Sargon. Po třech dalších pokusech a ještě kratších verzích král poslal vystrašené a zmatené rádce pryč se slovy: "Vraťte se za týden a ať tam nejsou víc než čtyři slova."
Následující týden mudrcové opět přišli do paláce a předali králi destičku, kde byla vyryta čtyři slova. Král s úsměvem přečetl výsledek jejich hloubání: "I tohle jednou pomine."
V průběhu staletí vznikla řada verzí této legendy a podle mě je pro stávající i budoucí vůdce její poselství stejně důležité v jednadvacátém století, jako byla tři tisíce let před naším letopočtem.
Sargon chtěl, aby jeho syn pochopil, že dvě životní krajnosti - totiž radost a smutek - jsou pomíjivé, a tím vytvářejí rovnováhu a základ emocionální stability mladého prince, který se má jednou ujmout vlády.
Po více než dvaceti letech práce s bystrými, talentovanými mladými profesionály jsem měl možnost si na jejich chování všimnout řady rysů. A právě naše legenda ze starého Sumeru se dotýká dvou velmi výrazných z nich: arogance a klidu, když stojíte tváří v tvář přízni osudu.
Během kariéry má mladý talentovaný člověk řadu příležitostí k tomu, aby se stal arogantním. Ať je to povýšení, přílišná chvála nadřízených, velký a okamžitý úspěch, uznání vrstevníků a podobně.
Není nijak neobvyklé, že tohle někomu stoupne do hlavy. A on začne mít pocit vlastní důležitosti, který se brzy změní v útočnost a zničí mladému talentu slibně se rozjíždějící kariéru. Prožít chvíle uznání a úspěchu lze i jinak. Zastavit se, posoudit situaci takovou, jaká je, a vzpomenout si na slova Sargonových rádců: "I tohle jednou pomine."
Ano, dosáhli jste něčeho velkého. Ale pocit vzrušení z toho stejně vyprchá. Důležité je stát nohama na zemi, přijmout chválu s pokorou a vydat se vstříc další výzvě. To samé ale platí i pro nezdary, zklamání a těžké úkoly v kariéře. Negativní dopad těchto událostí také časem vyprchá a nebude pro vás představovat hrozbu. Hodně štěstí na cestě vzhůru!

https://archiv.ihned.cz/c1-19890320-cesta-nahoru-xxxii

A já bych to zase tak černě neviděl. Už jenom proto, že lidí, kteří ten životaběh vnímají podobně jako Vidlák ve svém dnešním textu, je víc než by se mohlo na první pohled zdát. To že mlčím a nevyhlašuji revoluci s každým prdem prvního aktivisty co jde zrovna kolem neznamená, že se nestarám o to, co se okolo mě děje. Právě proto, že s tou hlasitou menšinou společně neřvu, ale jednám v podobném duchu s tichou většinou zůstávám opatrným optimistou, pokud jde o budoucnost českých zemí. I když i já tvrdím, že zdravý rozum dneska končí na západ od Chebu a na jih od Vídně. Ale jinak moc pěkné zvolání zdravého rozumu na prahu nového dne. Pěkné ráno všem

v sebe. Věřit v to, že se nám podaří splnit úkol, který jsme si předsevzali - umožnit našim potomkům co nejlepší start do života. Nikoli vybavením majetkem, nýbrž zručností, pílí, vědomostmi.
A důvěřovat jim, že to zvládnou aspoň stejně tak dobře, jak jsme to zvládli my.

"... a Bůh se směje, když mě slyší mluvit o budoucnosti." Ne. Takhle se Bůh nechová.

Tohle gdyby řekl ten prognosticky instalovanej socan co se roztahuje na hradě, baby by si rvaly rodidla. Ale je to už vohraný.

Ale mi se to čtení líbilo. Krize dožene každýho.

stejně z dnešního Vašeho článku cítím pořádnou deku. A tak abych Vás povzbudil, přepisuji sem Úvahu Josefa Jungmana "O českém jazyce" z roku 1806, takže starou jenom 214 let.

Ale mohou-li Čechové, pokud toto jejich poněmčování trvá, šťastni býti, to věru jiná otázka jest. Uvažte sám a suďte! Pouhý Čech odevšech ouřadů vyloučen jsa, ani mizerným nádenním písařem býti nemůže, nýbrž jako tam u Egypťanů ku pluhu nebo šídlu otců svých zaklen jest, ježto zatím cizozemec nadutý v zprávu zemskou a prospěchy jeho se uvazuje, aneb velkým nákladem a prací k ouřadům ten klíč německý zjednati sobě musí ve školách, očkovaných sice němčinou, ale k tomu nejvíce vhodných, aby i ten poslední znik vtipu českého udusily.
A co študia? Těch zajisté žák český buď pro nesnadnost dvou řečí neznámých, z nichž jedna neučí se tak, jak by se žádalo, brzy se odstraší a do dílny nebo na pastvu se vrátí, jestliže poštudentiv se více mrzkým povalečem nebude - aneb pak všechnu nesnází zmužile přeskočí, a konečně buda výborným Němcem, Čechem býti přestane, a k ouřadům v Čechách není mnoho lepší nežli Němec.
Netrpí-li sama při tom spravedlnost? Zdaž na tom je dosti, že právům, takměř pouze německým, toliko soudce rozumí? Zdaž od našich ouřadů pouhý Čech spravedlnosti bezpečně nadíti se může?

Švejk, uvržený do vězení by řekl, že v dnešní době jsme na tom rozhodně lépe. Vidláku, není třeba klesat na duchu.

No jo, je to o dětech. Spousta problémů je tady jen proto, že je tu nedostatek dětí. Spousta problémů by se nejjednodušeji vyřešila tím, kdyby byl dostatek dětí.

Jenže máme blahobyt, a tak klesá zájem mít děti. Klesá i nutnost. V dnešní době musíme počítat s tím, že třeba 35 % (odhad) lidí děti prostě mít nebude. Takže je to na těch 65 %. Ti musí za svůj pár vytvořit 2 děti + musí vytvořit děti za ty bezdětné lidi.

No a teď z těch 65 %, co jsou dětní, tak nikoli nepodstatný počet bude mít jen 1 dítě. Třeba 20 % z celkového počtu lidí. Zbývá nám 45 %. 38 % (opět z celkového počtu lidí) bude mít jen 2 děti (jedno za otce, druhé za matku). Takže zbývá 7 % z celkového počtu lidí, kteří mají 3 a více dětí. A ti v takovém počtu nikdy nemohou dohnat chybějící děti z ostatních úseků populace.

A demografie se těžko rozjíždí. Jak se jednou zpomalí nebo zastaví, tak to už pak jde velmi těžko zpět. Takže vyspělé společnosti s malým počtem dětí budou ztrácet morálku ve prospěch menšin s velkým počtem dětí. Což je možná přirozené. Prostě lidé jsou potřebují vidět mladé a děti a vidět, že něco bude pokračovat. Proto asi lidé v západní Evropě přijímají všechny ty imigranty.

Takže asi nějaký rozkvět civilizace je vždy dočasný. Zvýší se blahobyt, lidé přestanou mít děti, a následně je ulice ovládnuta lidmi z nižších civilizačních úrovní, přilákaných bohatstvím. Následně se původní civilizace rozpadne, protože ji nemá kdo udržovat. No a pak již území ovládají ty přistěhovalé kultury a podle toho, na co mají, to vybudují.