Život na home office

Situace se nám začíná zlepšovat, už druhý den po sobě máme méně nových nakažených než předchozí den, teď mi to vychází extrapolací na 30.4.2020 jen na 27.086 nakažených, takže už začínám i těm Prymulovým 15 tisícům na konec dubna věřit. Nejspíš se opravdu podaří virus u nás zastavit a šíření zpomalit na zvládnutelnou úroveň. Koncem dubna se navíc výrazně oteplí a šíření viru se ještě více zmírní. Kdo se zvládne nenakazit během následujícího měsíce, má nejspíš vyhráno a až v květnu vyleze z izolace, užije si ve zdraví pohodové léto.

A na podzimní druhou vlnu už možná bude vakcína nebo alespoň ověřené bezpečnostní postupy, ochranné pomůcky a vyzkoušené lékové kombinace. Rád bych vrátil diskusi zde na praktické sdílení zkušeností s životem v izolaci, který je rozhodně nejlepší strategií pro běžného člověka, který není lékařem, vojákem nebo osaměle žijícím dobrodruhem. Jak to tedy dělám já? Jako programátor pracuji z domova. Pracovat z domova v tomto případě neznamená „nedělat nic“. Spíš je tady konečně na programování klid, protože doma rozhodně nemám openspace s patnácti lidma, kteří hlasitě řeší problémy, se kterými nemám já nic společného a tak polovinu své mozkové kapacity nemusím věnovat ignorování těchto přebytečných informací.

Manželka má práci, kterou bohužel z domova dělat nelze (s moc lidma tam ale naštěstí do kontaktu nepřijde), takže mám na krku i vaření a nákupy. S přípravou večer se dá vaření pro rodinu zvládat v pohodě i s tou prací z domova, navíc pracovní doba při práci z domova může být velmi nespojitá – v podstatě od nevidím do nevidím je po chvilkách možno. Frekvenci nakupování jsem omezil na dvakrát týdně a ostatní dny jsem prostě pořád doma a na zahradě. Protože nakupuji i pro rodiče a příbuzné 80+, nestačí na jeden takový nákup jeden vozík a musím to tedy otočit do auta a zpět minimálně dvakrát, abych vše potřebné naložil a pak rozvezl. Zvyšuje se tím jistě riziko nákazy, ale když vidím pokladní nebo doplňovače zboží, kteří v těch hangárech supermarketů jsou celý den, tak si říkám, že jsem možná zbytečný srab (anebo že za 14 dní vymřou prodavačky a pokladní).

Nošení ochranných pomůcek už dnes není žádná ostuda, čemuž jsem rád. Už při vystoupení z auta mám roušku, jednorázové latexové rukavice a plexisklový štít určený jako ochrana k brusce, má výhodu, že se vůbec nezapocuje. Na pečivo si beru jednorázové rukavice do druhé vrstvy, i když v naší rodině jsem používání nebaleného pečiva zakázal a striktně jíme jenom pečivo, které bylo zabalené už v pekárně, stejně tak zeleninu a ovoce také přednostně to, které bylo zabaleno už u distributora do igelitových pytlů a pokud možné české (česká jablka, česká rajčata „čerstvě utrženo“). Je to dražší, ale bezpečné. Ovoce a zeleninu pak doma myjeme ve dřezu s octovou vodou, kupodivu se to na chuti potom neprojeví. Osobně si myslím, že mnohem nebezpečnější než pečivo je dnes nebalené ovoce a zelenina. Virus se drží dlouho na vlhkých povrchách a to jsou přesně takové ty volně ložené papriky a jablka, které každá baba ošmatává a zkoumá ze všech stran, jestli nejsou někde nahnilé, aby si vybrala ty nejlepší. Zřejmě takové párky balené v igelitu jsou v této době mnohem zdravější potravina a vitamíny bude lépe doplňovat z pilulek. Samozřejmě, že všechno to balené zboží beru do rukou normálně přes ty latexové rukavice, kterými jsem držel madlo vozíku, takže obaly potravin mohu takto kontaminovat, ale s tím se už asi nedá nic dělat. Po vrácení vozíku sundám rukavice, hodím do koše a v autě otřu ještě ruce ubrouskem namočeným v dezinfekci, kterou otřu i volat a řadicí páku.  Udržet doma děti není žádný problém, kdyby je člověk nenutil k dělání školy a výpomoci na zahradě, seděly by u počítačových her každý den od rána do noci jako v matrixu. Na boty, ve kterých chodíme do města a na nákupy, jsme udělali takovou plastovou rohožku ve tvaru misky před vchodem, ve které je Savo a boty tak stojí podrážkami v Savu, ještě před domem se přezujeme do pantoflí. Boty, ve kterých chodíme jen na zahradu máme normálně na chodbě. Oblečení zvenku jako bundy a kalhoty také necháváme na věšáku na schodišti a nenosíme je vůbec do bytu. Látkových roušek máme pro rodinu ušitých asi 10, po použití je ponecháváme venku a až se vypotřebuje zásoba, tak je vyvaříme a vyžehlíme pro další kolo použití.

Ta chudoba, která měla začít, je divná. V malých obchodech, které mají špatné zásobování a malý sklad, tam se nakupovat skoro nedá, protože tam nic nemají, typicky nejsou vajíčka, droždí a maso. Ve velkých super-hypermarketech je zboží celkem dost, jen droždí je vzácně a vůbec nejsou úklidové prostředky a dezinfekce. Masa, vajec i pečiva je dostatek. Čeho je málo (z potravin), jsou pouze levné základní potraviny, jako třeba levné druhy těstovin nebo právě to droždí. Dokonale se ale dnes dá aplikovat rada, že nemáte-li chleba, jezte koláče. V obchodech je spousta potravin takových těch ne-základních, které člověk normálně ani nekupuje. Nejsou moc levné, ale to ony nebyly nikdy. Ale je jich dost a v takového situaci si člověk v klidu připlatí, stejně teď není kde jinde utrácet. Tak takhle tady žijeme, díky velké zahradě, kde se dá i sportovat, docela normálně a pohodově.

Budu rád, když se dáte také svoje tipy a zkušenosti, jak život v izolaci zvládáte, jaká opatření jste si zavedli a co naopak už necháváte osudu.