Začnu dneska trochu patriotisticky i když jsem ve Vidlákově jen náplava... Víte, ona ta jižní morava je krásný kout republiky. Ty kopce porostlé vinohrady, ty sklepní uličky u každého úvozu, kousky lesní divočiny mezi obdělávanou krajinou ve které člověk rýpe v hlíně už víc než tisíc let. Brno, Znojmo a jinak maličká městečka a vesnice. Druhý nejlidnatější kraj, ale kromě Brna to není až tak vidět. Lidi jsou rozeseti poměrně rovnoměrně.
Staleté sousedské spory nevyřešené dodnes v podstatě blokují rozvoj, protože ať chcete udělat cokoliv, postavit cokoliv, předělat cokoliv, vždycky se najde někdo, kdo to ve stavebním řízení napadne. Domy jsou běžně sto let staré, uličky úzké a křivolaké, téměř každá dědina má svá nevydlážděná blátivá zákoutí, zpravidla hned vedle náměstí. Provrepublikové vilky se hezky snoubí s rakouskými secesními radnicemi, do kousek vedle je středisko postavené v akci Z, kašny, fontánky, kočičí hlavy, průjezdy s velkými vraty, zdobené i strohé fasády, všude meruňky a réva, obdělané zahrádky a záhumenky a všechen průmysl je kolem Brna...
Není divu, že se leckterý pražák i brňák do této krajiny zamiluje. Nejprve je pozván někam do sklípku, pak začne jezdit pravidelně a jakmile má trochu upito, považuje se za someliéra a začne toužit po vlastním sklípku. Nebo po vlastní chatičce, nebo rovnou po chalupě a nebo si řekne, že do Brna je to z Hustopečí vlakem jen dvacet minut, když prodá svůj byt v Brně, tak si někde v Židlochovicích nebo Věstonicích koupí dům a ještě mu zbyde.
Koneckonců žít dneska ve velkoměstě je o nervy. Nikdy není klid, město tepe dnem i nocí, děti je nutné hlídat, kočárky se nikam nevejdou, volný čas se musí vyplnit aktivně, protože nic jiného není, panelák sdílíte s neznámými sousedy, pokud nezamknete tak vás vykradou. Na vesnici vypustíte větší děti ven, ty menší na zahradu, kolo klidně můžete nechat stát před domem, průjezdy se leckde dodnes nezamykají, sousedovi vinař prodává litr vynikajícího vína za průměrných padesát korun a ta cesta za prací do Znojma, ta se nějak snese.
A tak se měšťáci trvale a neustále stěhují na vesnici. Koupí si dům, zvelebí zanedbanou zahradu, protože na to mají, přidají terasu s pergolou, protože to krásně obroste vínem, ve svahu udělají opěrné zdi z lomového kamene, na střechu dají bobrovku, do dvora zakopou bazén. Na zahradu nemají čas, ale zatravněná s pár stromy vypadá také hezky a sekat trávu traktůrkem, to vlastně není práce.
Další už mají smůlu, domy zrovna nejsou, ale prakticky všude jsou levné stavební parcely. Firmy postaví dům za pár měsíců i týdnů na klíč a už se bydlí. Idylka.
Za nějakou dobu se ukáže, že to tak veselé není. Sousedi prakticky nikdy nemají čas, pořád se rýpou v hlíně a mají připomínky k přečnívajícím větvím. Každou sobotu hučí od brzkého rána cirkulárky, traktůrky, kultivátory. Brňák se v šest večer vrátí z práce, chtěl by si vydechnout, ale teď právě je největší ruch, protože všichni se vrátili z práce a musejí do tmy ještě obstarat dobytek, vylámat vinohrad, postříkat stromy a brambory, poorat, povláčet, poklidit.
V hospodě si s nikým nepokecáte, protože všichni jen dokolečka dokola probírají počasí, srážkové úhrny, škůdce, výnosy, úrodu, navzájem si půjčují zemědělské náčiní, vůbec nerozumějí životu ve městě, nezajímá je ani politika ani kultura, protože na to prostě není čas.
V samoobsluze pak tetky nahlas (tak aby to panička slyšela) komentují, že v zimě neměla mladá paní ještě v sedm ráno zametený sníh na chodníku před domem a v létě neměla sestříhaný trávník tamtéž a považte paní Starousedlíková, oni pokáceli ten ořešák, co tam byl co já pamatuju.
Chudák Brňák se posadí na své terase, nebo večer otevře okno, nasaje vzduch... a ono to smrdí. Místní družstvo zrovna vybírá silážní příkop nebo je vedro a tak otevřelo všechna okna kravína. Každou chvíli vyváží kejdu. Soused ob dva baráky konečně levně sehnal chovného kozla a on ten cap fakt smrdí jako cap. Hnůj, hnůj a hnůj. Pořád ho někdo vyváží, nakládá, převáží, rozhazuje po záhumencích, pořád to smrdí.
V létě pak mouchy... králíci, slepice, husy, prasta, to všechno ve velkém produkuje mouchy. Je jich plný bazén. Na meruňky jdou vosy, je jich plná zahrada, není možné chodit bos. Vlaštovky mají všude hnízda a pod hnízdy je nasráno. Zvláště dobře je to vidět na nové fasádě nového domu. V noci štěkají psi, v kanálech jsou potkani, když se někde skladuje zrní, všude jsou myši.
Takhle to přece nejde, řekne si náš pražák a začne psát stížnosti na radnici. Máme přece nějaké zákony ohledně čistého prostředí, máme nějaké zákony na noční klid a to by v tom byl čert, aby soused nepřestal s těmi kozami, které mečí a smrdí. Když už sakra to bydlení stálo takové peníze a dojíždění za prací takové úsilí, tak chci mít večer ticho a hebký vlahý vzduch. Žádné kdákání a žádné buzení kohoutem v půl páte, když svítá.
Kromě toho, kdo má pořád umývat auto, na tom blátě, ať to radnice vyasfaltuje.... A chceme Lídl nebo Albert. A na nové asfaltce retardér, protože řidiči tudy začali jezdit jak hovada. A zákaz náklaďáků do ulice, o žních tudy jely kombajny a urazily mi zrcátko... a támhleten vinař lil vodu po číštění demižonů do kanálu a ulice smrděla ještě dva dny...
A takhle pomalu vznikají malé Prahy i Brna na vesnicích. Pomaloučku polehoučku to leckde vypadá jako ve městě. Měšťáci utíkají před městským ruchem, ale zároveň si totéž vytvářejí kolem sebe i na vesnici. Město má i své výhody i nevýhody, vesnice má své výhody i nevýhody, ale oni by chtěli jen ty výhody z obou stran. Nesou si na vesnici své nereálné představy o zdejším životě, které mají zprostředkované televizí, přáteli i povrchními zkušenostmi. Zapadnout do maloměšťáckých mravů samozřejmě nechtějí, protože je to pod jejich úroveň.
Počkat... nevypadá to přesně takhle i v tom velkém světě? Neberou si pákistánci kus Pákistánu sebou v hlavě, aby ho pak zhmotnili v nějaké londýnské čtvrti? Utíkají před životem v Islamábádu, protože to je tam k nevydržení, ale na novém místě si staví kus Islámábádu znovu, protože by chtěli jen výhody jak jejich domoviny tak i jejich nového domova. Do místních zvyků zapadat nechtějí, protože jsou pod jejich úroveň.
A stejně jako u nás na vesnici, tu a tam se nějaký ten pražák najde, který naopak zapadne a za pár let už by nikdo neřekl, odkud přišel. Stejně tak tu a tam zapadne i nějaký ten pákistánec. Ale jinak kolem vesnic vznikají malé satelity z vysokými ploty a hnusnými bungalovy, kde už to chodí úplně jinak než na návsi a kolem Londýna či Paříže vznikají čtvrti, které jsou úplně jiné než Montmartre.
Zkrátka a dobře, na vesnici se hodí ten, který chce zapadnout a do Londýna je to stejné. A ti co nechtějí, ti si nakonec kolem sebe vytvoří přesně to, před čím utekli.
- Log in to post comments
Komentáře
Špatně zpracovaný přebytek
Já si u nás na menším městě všímám, jak je všechno vydlážděné, zachodníkované, hrůza. Chodníky nejlépy vytrhat ty staré a dat tam tu novou dlažbu, nejlépa na obě strany ulice, i tam kde lidé mohou chodit po ulici, bo tam skoro nikdo nejezdí. Když je někde jen hlína nebo prach nebo trochu trávy nebonějakáý šterk na prachu, tak to ne, to se musí okamžitě zachodníkovat. Nevíte někdo, to jako můžu podat námitku ke každé stavbě, která se ve městě děje? Je to někde na internetu?
A ty vesnice se taky mění. Taky se tam dělají chodníky s vysokými obrubníky. Člověk se tam už necítí jako na vesnici. Všude jsou tvrdší materiály. S něčím přirozeným to nemá moc společného. Dvorky se vydláždí a děti si tam nemůžou pořádně hrát, protože spadnou a pořádně se odřou nebo si natlučou hlavu a tak. Jak byl někde dřív dvorek s hlínou, třeba nějaký udupaný, posetý kamínky sem tam tráva nebo rostlina, tak to se zadláždí vše. Kdy byli dřív dřevěné ploty, tam se udělají tlusté betonové.
Ten náš blahobyt nás vnitřně zabije.
Musíme myslet na odstraňování tvrdých materiálů, odstraňování přílišného nakupení hmoty z blahobytu, k vytváření příjemných plácků a zákoutí na veřejných místech, kde si můžete pokeat se sousedem nebo kolemjdoucím, dnes je vše eurounifikované, máme blahobyt, ale tupě jen kupíme materiál. Všude stejné chodníky, vysoké obrubníky šikmo se svažující do ulice, takže když jdete po ulici, tak o něho neustále zavadíte. A co si lidé dělají na zahradách, to nejsou normální zahrady. Místo aby tam bylo trochju nepořádku a divokosti, tak tam ani nikde nemůžete odhodit ohryzek nebo pecku od třešně. K čemu to je? Nová zástavba na vesnicích je taky strašně roztahaná, "historická" centra vesnic mají úplně jiného ducha, bylo to vše funkčnější.
Každé ráno chodím do práce takovou zapadlou uličkou, mezi prakem a zahradami, naštěstí ještě není vydlážděná, je tam starý zprohýbaný asfalt, po stranách svah nebo pruhy půdy zhruba o šířce půl metru až 2 metry. V těch vedrech to byla oáza klidu a stínu, biodiverzita a jednoho dne mi všechny ty kopřivy a plevel po stranách posekali. Stala se z toho poušť, hmyz se nemá kam schovat, zbylo jen strniště a prach. Přitom ulička je dost široká i pro auto, sekat po stranách nebylo vůbec třeba, důvod neznám.
A líbí se vám třebja baráky obložené polystyrenem, vždy s dokonalou omátkou na polystyrenu? Mně ne, připadá mi to hrozně nepřirozené. Zapadlá okna a mám z toho nějaký divný pocit. Prostě si představuju, že barák má "dýchat" a že má být tvořený z cihel neboi z kamene.
Taky krajina se samoztřejmě moc změnila. Mám pocit, že v devadesátých letech, kdy jsem vyrůstal, byla poněkud jiná. Jiné plevele a rostliny na okrajích a tak dále. Změnilo se hospodaření, vše se unifikovalo, ale to hezké spíš přetrvává z minulosti. Taky polňačky nějak mizí, asfaltují se. To fakt není ono. Je to průmyslová krajina.
Asi se to vše začne zlepšovat, ale do té doby se zastavíme, zabetonujeme, zahalíme se haldou krámů a materiálů a vylepšení až se z toho ...
No, ony se na mnohých…
No, ony se na mnohých vesnicích při rekonstrukci silnic udělají ty hezké betonové rantly po obou stranách vozovky i bez chodníků. Asi aby voda při dešti místo odtečení do škarp udělala hezký bazének na asfaltu. Občasné kanály samozřejmě nestíhají, nebo jsou zanesené, a tak se všechna ta voda pak žene přípojnými cestami, pokud vedou ze svahu, hezky přímo na baráky pod nimi. Jejich obyvatelé pak v období dešťů hezky motykami kopou odvodňovací strouhy a plní pytle pískem.
Popisuji realitu.
Člověk, pokud se přestěhuje…
Člověk, pokud se přestěhuje třeba z Prahy na Šumavu, nebo tam má jenom chalupu, se nestane automaticky Šumavákem. Osobně vím, že region od regionu, a nemusí to být ani tak od sebe vzdálené, jsou velmi rozdílné předávané generační zkušenosti, bez intenzivního styku a náslechu to nejde pochopit a sžít se tím.
Hodně lidí jen bydlí na Šumavě (dosaďte si podle gusta) ale Šumaváky (dosaďte si podle gusta) nikdy nestanou. Protože nepochopí. Zůstanou ve své bublině.
Dodatek - natož pak…
Dodatek - natož pak připtchlík z Konga.
Ukradeno na netu
Jak vydělávají neziskovky - ve zkratce:
"přišel migrant - přišel mi grant".....
Boží mlýny melou
Andělu semlely celou
je jak osika ve větru
jako ta tříska ve svetru
nebo jak díra v botě;
zůstane jako kůl v plotě
v nějakém útulku u Sprévy;
dostane léky na cévy
na nervy a na hlavu,
bude sedávat u splavu,
myslet na černé myslivce
a tahat jiné kostlivce.
Zajímavé je,
že ji přepadne třesavka při hymně.
U hymen to v ní drkotá
nebo vaří a klokotá
čert ví, co do ní vlezlo
už neudrží žezlo
možná ani moč,
doktoři neví, proč.
Snad tanec svatého Ndebele
nebo má vibrátor v kabele
bude muset před komisi
jestli už není ve finiši.