Trable s pravdou

Náš národ (a ne že ne) má od Husa tak nějak pravdu v krvi. Ne že by u nás nikdo nikdy nelhal nebo že by tu všichni byli pravdomluvní až hanba, to ne, ale snaha dobrat se pravdy, ta je u nás hluboce zakořeněná. Mít pravdu, najít pravdu, slyšet pravdu, bojovat za pravdu. Někdy každý za tu svou, ale boj se vede kvůli PRAVDĚ. 

Nevěříte? I takový Sartre, dej mu pámbu omezovač rychlosti, v několika svých příspěvcích těsně před smazáním hlasitě volal, že jeho názorový oponent neumí uznat pravdu a dokládal to jakýmsi odkazem na cosi a kamsi. Nedělá to jen on, i leckdo další má pravdu, dokládá to haldou dat, odkazů či výpočtů. Jen zpravidla nediskutuje sám se sebou, stačí mu na svůj postoj upozornit jednou a nedělá hnidopicha. Tedy kromě čtenáře Hnidopicha, který ale vůbec není hnidopich. Jsme zkrátka Husův národ, nemáme žádné územní požadavky, svým způsobem neumíme definovat národní zájmy, dokonce umíme švejkovat, ale v konečném důsledku vedeme téměř všechny naše diskuse za účelem dobrati se pravdy. 

Demokracie je přece diskuse... to kdysi tvrdil blahé paměti náš tatíček národa T.G.M.  Nic proti, chtělo by se říci. Když dva diskutují tak nestřílejí a když nestřílejí a mluví spolu, třeba se i na něčem dohodnou. Mohou si povědět o té pravdě, mohou spolu pravdu hledat a až bude pravda poznána, radostně se jí podvolit, protože pravda je především poznaná nutnost - to zase řekl Tolstoj. 

No jo, jenže on ten Masaryk žil v jiné době. V jeho světě mluvili prakticky všichni univerzitní profesoři stejně. Vzdělanců bylo jen pár, měli všichni stejné školy, protože jiné ani nebyly, všichni uměli latinsky a v konečném důsledku se učili ze stejných učebnic. A všichni měli klasické vzdělání s filozofií, řeckými dějinami, křesťanskou etikou a vůbec... mohli jste se učit na kterékoliv evropské univerzitě, všude jste měli stejné přednášky a leckde i stejné profesory. Tehdy, před první světovou válkou byla Evropa v podstatě nejvíc kulturně sjednocená vůbec. Hospodářsky sice existovala různá opatření, ale cestování bylo snadné, umělci jezdili do Paříže, architekti do Berlína, klenotníci do Bruselu a muzikanti do Vídně. 

A stejně jim to nebylo nic platné a všechno se to rozsekalo v První světové a pak už jely všechny ty komunismy, nacismy, železné opony a podobně. 

Masaryk si tu diskusi představoval nějak tak, že se sejdou vzdělanci odkojení stejnými univerzitami, shodnou se na faktech a pak nabídnou nějaká řešení ze kterých si demokraticky pomocí hlasování všichni vybereme. Stanovit pravdu bylo jednoduché... všichni se jí od takřka jednotného školství naučili a pak ji jen museli aplikovat na svůj život.

Jenže, jak se máme dneska na nečem demokraticky shodnout, když už není vůbec žádný etalon? Vy tady někdo rozumíte národnímu hospodářství? Vy víte něco o monetární politice? Pár lidí, včetně mě ví něco o zemědělství, máme tu řidiče, v techniky, novináře, sem tam i nějaká ta vysoká škola se najde, ale v podstatě nikdo z nás nerozumí byť jen zlomku dnešního světa. 

Přineste jakýkoliv odkaz na jakékoliv téma. Google vám během deseti minut najde odkaz, který hlásí přesný opak. Najděte vědce hlásajícího klimaskepticismus, najdu vám z fleku hromadu dalších hlásajících opak. Najděte doktora, který varuje před antikoncepcí, najdu vám desítky jiných, kteří ji nadšeně podporují. Najděte Pačesovu komisi volající po jaderných zdrojích, snadno vám najdu podobně vědeckou komisi plnou Ph.Dr., kteří mají názor přesně opačný. Obě strany budou mít společné to, že většině jejich argumentů nebudete rozumět, protože se v tom oboru prostě nevyznáte. Zbytek je jen víra. Které straně věřit? Můžeme si hodit korunou... 

Na každého podporovatele Izraele najdete i podobně vzdělaného a charismatického odpůrce. Na každý průzkum veřejného mínění vám Sartre najde opačný a na každý článek o zlých američanech bombardujících Jugošku vám Sartre najde článek, který to vysvětluje.  A bude vám v diskusi vehementně tvrdit, že jde o pravdu, protože přece to dělal vědec, renomovaná agentura a druhá strana prokazatelně lže, protože to prokázal server Demagog.cz. Vidlák v té chvíli řekne, že podle Demagogu.cz lžeme všichni úplně stejně. Obojí tvrzení nemá žádnou hodnotu, protože nemáme ani jednotné názvosloví a neshodujeme se ani v základních pojmech. 

A to vůbec nemluvím o tom, kolik v každém oboru najdete debilů... Ojrohujer Jakub Janda má své protějšky i u Okamury a na každého idiota v ODS snadno najdete jeho dvojče u ANO.  Ostatně Šlechotvá s Rambohafíkem nebyla o nic blbější než třeba Karolínka Peake. 

Rozklikněte si články našich předních ekonomů. Dejte tomu půl hodiny a najdete dostatek článků od nějakých ing. mgr. nebo RnDr., kteří vám nalijí do žil optimismus o růžové budoucnosti vašeho oboru na úkor oborů jiných. A dejte tomu minutu a dočtete se o tom, jak v posledních dvou letech už šestkrát měla být krize. Všichni mají vysokoškoslký titul a pracují ve firmě, kde na základě podobných keců přesouvají miliardy peněz. 

Jděte na třídní schůzky. Obzvlášť když máte jako já víc dětí, to je teprve bomba. Jeden učitel nadšeně podporuje Hejného metodu, druhý o dvě třídy níž ji na stejné škole zatracuje. Jeden učitel tvrdí, jak je nutné být na děti hodný a nepřetěžovat je, druhý zase je přísný a akurátní. 

Čeho se má člověk v takovém světě asi tak dobrat? Jak má poznat tu nutnost, která je pravdou a podle ní se zařídit? V konečném důsledku je 90% všeho jen experiment, kdy nikdo netuší, co to udělá. Všechny ti inkluze, snížení nebo zvýšení daní, úpravy rozpočtu, kecy v parlamentu... nikdo vůbec netuší, co se stane a jaké to bude mít důsledky. 

Nemá vůbec žádný smysl zásobovat odkazy na různé autority. Na každého Jana Kellera vám najdu nějakého Bohumila Pečínku.  Prostě se musíme smířit s tím, že náš rozhled už dávno nestačí na rozpoznání byť jenom zlomku pravdy v dnešním světě. 

O to víc musí být obyčejný člověk obezřetný a nepouštět si k tělu prakticky nikoho, kdo navrhuje další nový experiment a hazard se životem.  Zbývá jen intuice, životní zkušenosti a především držet se zuby nehty toho, co už se vám v životě osvědčilo. Případně co se osvědčilo i vašim rodičům a přátelům.  Já vím, je to hnusný nihilismus, protože musíte předpokládat, že všichni lžou a nikdo to s vámi nemyslí dobře. Ani ten, co to s vámi dobře myslí. 

Autority, ať už jsou  jakékoliv, stojí za to slyšet. Ale nekývat jim na to.  Je dobré diskutovat, ale dobrat se dneska diskusí k pravdě, je věc zatraceně těžká, ba téměř nemožná. Ať se opřete o jakoukoliv autoritu, váš oponent vám najde jinou, stejně vzdělanou i otitulovanou, která bude hlásat opak. 

A proto také nestojí za to přijít o přátele jen kvůli tomu, že si  něco přečetli a momentálně zrovna věří jiným zdrojům. Je třeba čekat, až se to v jejich životě projeví. Až někam se svou pravdou dojdou.  Až se jejich postoj zhmotní v nějakou pozitivní změnu.  Takoví lidé jsou. Ale už se neshlukují jen na vysokých školách. I dělník ve šroubárně může míti dobré nápady a zařídí si život tak, že stojí za to od něj opisovat.