Ukrajina

Je dobře, že se Pavt pustil do článku o Ukrajině. V poslední době je ticho, ale situace je tam stále vyhrocená a je vhodné na to myslet.

Pavte, je to vaše:  

Je to ode mne asi trošku odvážné psát Vidlákovi, s jeho rodinnými kořeny na Ukrajině, článek o svém pohledu na ukrajinskou situaci, ale přesto se o to pokusím. Vůbec přitom netvrdím nic o své absolutní pravdě a absolutním chápání všech souvislostí, ale na Ukrajinu pracovně jezdím, byl jsem na severu, západu, východě i jihu, a ačkoliv u takto velké země nelze tvrdit, že bych ji snad znal, něco o ní vím.

Především musím říci, že je mi Ukrajinců opravdu líto. Je to země s neskutečně trpkou historií, kdy si s Ukrajinci utírali boty (ne-li něco jiného) vlastně všichni jejich sousedé a to i ti, kteří už dávno s Ukrajinou nesousedí. A ať už šlo o Rusy, Poláky, Litevce, Tatary či Turky, všichni zdejší zemi a lid pouze využívali a nikdy se jej nesnažili chápat, nebo pro něj nedejbože dokonce něco udělat. Ukrajinci patří k těm pár národům v Evropě, které vlastně nikdy neměly své národní dějiny. Podobně jsou na tom třeba Slováci, ale i další. Toto je třeba velmi vzít v úvahu, když se začneme pohoršovat nad některými současnými aspekty.

Vztah k Tatarům, Litevcům či Turkům už dnes Ukrajinci řešit nemusí, takže zbývají dva problematičtí sousedé - Poláci a Rusové. Oba ve dvacátém století Ukrajincům více či méně ubližovali, zabírali jejich zemi a snažili se místní přesvědčit, že vlastně nejsou Ukrajinci. Rusové v tomto směru byli mnohem vytrvalejší, protože na to prostě měli daleko více času. Vypadalo to, že CCCP bude trvat věčně, což ruskému imperialistickému smyšlení absolutně vyhovovalo, proto se realizovaly akce jako darování Krymu apod, které reálně neměly žádný význam, neboť všechno stejně rozhodovala Moskva.

Konec komunismu znamenal pro Rusy absolutní ponížení. Dost mi to připomíná situaci u Němců po první světové válce. I Němci uvěřili tvrzení, že jejich slavná armáda vlastně v poli nebyla poražena a mír byl “kudlou do zad” vraženou Židy, zednáři či bůhvíkým, no a smlouva z Versailles je absolutně nespravedlivá a pro Německo drtivá. Už jsem na vlkovi psal, že podle mého skromného názoru je absolutně mylná teze, že Německo bylo po I.sv.v. potrestáno příliš přísně. Právě naopak, Německo vlastně nijak přísně potrestáno nebylo a vzhledem k tomu, že ve chvíli míru na německou půdu ještě nevstoupili nepřátelští vojáci, tak Němci uvěřili, že by vlastně mohli vyhrát, jen kdyby se ta válka vedla trošku jinak. Muselo dojít k dalšímu vraždění a totální likvidaci Německa, aby i ten poslední Němec pochopil, že tudy cesta nevede.

No a s Ruskem je to velmi podobné. I Rusko tak nějak “prohrálo” studenou válku, ovšem byla to taková “prohra”, kterou vlastně nikdo moc nepochopil. Prostě to Gorbačov najednou vzdal a bylo to. Starší generace Rusů si dodnes myslí, že šlo o bůhvíjaké spiknutí, že vůbec nebylo nutné “házet flintu do žita” atd. No a rozpad CCCP, to už je, jak řekl Vladimír Putin, největší katastrofa 20. století. (přemýšlím, jaké rodeo by vypuklo, pokud by se stejně vyjádřil nějaký britský politik o jejich bývalé koloniální říši) Tak to značná část Rusů, minimálně těch starších, dodnes chápe. Nevím, jak je přesvědčit, že CCCP byl vnitřně tak předlužený, že ten krach by dříve či později přijít musel tak jako tak (ovšem je pravda, že ještě pár let by to asi vydrželo). Stejně tak nevím, jak je přesvědčit, že rozpad CCCP byl dán faktem, že se národy prostě chtěly emancipovat a osamostatnit, a že na tom koneckonců není nic špatného, a že Rusové by měli být rádi, že mohou konečně budovat svůj stát v relativní svobodě, určitě největší, jakou tato země za staletí své existence zažila. Bohužel, v ruské mentalitě je zakódováno, že co je velké, to je dobré. Fakt, že jedním z nejbohatších a nejspokojenějších národů jsou Švýcaři, takže o té velikosti to tak zas úplně není, to v Rusku ještě nevzali na vědomí.

O ruském imperialistickém myšlení dnes ale psát nechci, vraťme se k Ukrajině. Ukrajinci mají tu “smůlu”, že jejich jazyk i zvyky jsou ruským velice blízké. Toto platí ovšem jen na východě Ukrajiny, na západě je situace dost odlišná. Ukrajina je hluboce rozdělená země, kde západ a východ jsou z historických důvodů značně jiné, zatímco Lvov vypadá jako každé středoevropské město, takový Dněpropetrovsk je typicky ruský. Tvrdí se, že je to dáno tím, že na východě Ukrajiny vlastně nežijí Ukrajinci, ale Rusové, to je ovšem mylné. Byl jsem nedávno v Mariupolu, mluvil jsem s místními. Mé největší překvapení je, že zdejší mluví rusky, mají ruskou kulturu atd, ale považují se za Ukrajince. Neptejte se mě proč. Nechápu. Ale tak to je. Musím říct, že to ve mne vzbudilo otázku, kolik tam těch “Rusů” opravdu je. Protože je od sebe nerozeznáte. Kolik je tedy na východní Ukrajině opravdu Rusů, tedy těch, kteří by chtěli být součástí Ruska? Já to nevím a obávám se, že to vlastně neví nikdo z těch velkých hráčů, kteří o něčem rozhodují. A i kdyby to věděli, bylo by jim to jedno…

Ať už se to Ukrajincům líbí či ne, jsou po hospodářské stránce zásadně navázáni na Rusko. Poznal jsem na Ukrajině pár firem a jen asi 2 měly i jiné klienty, než státy bývalého CCCP. Ukrajinci si přitom vůbec nejsou vědomí, jak náročné je změnit orientaci hospodářství. Stačí si uvědomit, kolik potíží s tím měly naše firmy v devadesátých letech, kdy zde německé či americké normy téměř nikdo neznal a najednou bylo nutné podle nich vyrábět. Pamatuji si svou anabázi v roce 1997 v Transportě Chrudim, kde na obchodním oddělení (!) uměl jen jeden člověk anglicky, a to byla sekretářka. Budujte s něčím takovým kapitalismus, že…

Ukrajinci vůbec netuší, jak jsou v tomto směru pozadu, a že na ně nikdo na západě nečeká. Mají stále pocit, že EU či USA či kdoví kdo jim pomůže. Tvrdí, že jsou připraveni si utahovat opasky, ale vůbec nechápou, že by to taky mohlo znamenat vyrazit do opasku hodně zcela nových dírek.

Pokud se s nimi dáte do debaty o Majdanu, tak vám všichni řeknou, že Majdan byl v zásadě správný. Bavil jsem se o tomto tématu s mnoha lidmi, ale nikdo, zdůrazňuji nikdo Majdan jako takový nezpochybnil. Ano, dá se možná souhlasit s teorií, že Majdan byl zorganizován Západem, ale podle mých zkušeností Majdan respektoval vůli lidu. Byl tedy špatný? Proč?

Samozřejmě, navazující otázkou je, zda Majdan jako symbol opravdu všichni chápali stejně, respektive, zda nastolený směr byl právě tím, v který Majdanisté a jejich sympatizanti doufali. Osobně jsem poněkud skeptický k představě, že lze proti oligarchům bojovat s pomocí jiného oligarchy, zvoleného za prezidenta. Leč o tom zásadním, tedy ve větším příklonu k Západu, se asi pochybovat nedá. Ten je pochopitelný u západních Ukrajinců, kteří se sami považují za integrální součást Západu (stejně jako se tak považujeme i my), ovšem i na severu i jihu Ukrajiny jsem se setkal s jistým nekritickým nadšením ze Západu, který byl známý dříve i nám a třeba Rumunům, než nás z toho EU realita vyléčila. Je to asi obecná lidská tendence očekávat v trpkých chvílích zmaru pomoc zvenčí, že tam někde bude něco (Bůh) či někdo (Západ), kdo nám naše vlastní problémy pomůže zvládnout.

Je jasné, že Rusko vnímalo možnost zapojení Ukrajiny do užší spolupráce s EU jako ohrožení svých imperiálních ambic. Trošku mi to připomíná dávnou reakci Stalina na Marshallův plán, ačkoliv Západ pro Ukrajinu ani zdaleka nechtěl udělat nic tak velkorysého, jako kdysi generál Marshall. Rusko se rozhodlo jednat a výsledkem je Krym a opolčenci. Nechci nijak bagatelizovat nacionalismus na Ukrajině, stejně jako onen schválený a posléze zrušený zákon o nutnosti mluvit ukrajinsky. Ostatně, i v Mariupolu jsem slyšel na toto téma nářky, protože oni ukrajinsky prostě mluvit neumí a nechápou, proč by se to měli učit.

Problém ovšem je, že Rusko si tuto situaci vzalo jako záminku k akci, čímž se stalo spoluzodpovědným za situaci na Ukrajině. Je velkou a marnou otázkou, zda by se bez ruského zásahu vše postupně neuklidnilo. Podle mého názoru šlo z dlouhodobého hlediska o hrubou chybu. Z “taktického” hlediska sice Putin získal Krym, ale z hlediska “strategického”, dlouhodobého, ztratil Ukrajinu. Protože pokud by nechal věci být, nová ukrajinská garnitura by se znemožnila sama. Lidé jí sice zprvu fandili, ale velmi rychle by viděli, že nic nového nezajistí, takže by se k moci dostaly realističtější síly. Nevím, kdo by tam mohl být po Janukovyčovi, ten sám by asi šanci neměl, ale myslím, že někdo by se našel. Po desetiletí se ty váhy houpaly zleva doprava, jednou vyhrála prozápadní frakce, jednou proruská. Pokračovalo by to i nadále.

Krym, to je pro Ukrajince naprosto zásadní trauma. Ano, znám všechny argumenty, proč prý Rusové “museli” zasáhnout, ovšem nesouhlasím s nimi. Pomiňme fakt, že šlo o akci zcela mimo mezinárodní právo, především šlo o akt, který jen těžko mohou Ukrajinci jen tak přejít. Rusko se zkrátka rozhodlo hájit ruské menšiny v sousedních zemích, což je věc nesmírně nebezpečná a nemusím připínat jistého chlapa s knírkem, který na tomto založil první kroky k velké válce. Ne, nechci toto nijak srovnávat, ale prostě soudím, že Rusko nemá žádné právo se zajímat o to, jak jsou na tom Rusové na Ukrajině, v Číně či na severní točně. Maximálně může v tomto směru vydávat rezoluce, ale to je asi tak vše. Ve chvíli, kdy zorganizuje jak “puč” na Krymu, tak celou opolčeneckou akci, nelze to chápat jinak než jako nepřátelský krok směrem k Ukrajině, přičemž Ukrajina sama do té chvíle vůči Rusku žádný nepřátelský krok neudělala. Ano, znám teorie, že nebýt Ruska, na Krymu by se střílelo atd, Ukrajina by prý byla v NATO atd, ale to je takové to možná kdyby tak. K tomu všemu nedošlo. Pokud by snad vypukla na Ukrajině nějaká forma občanské války, dala by se ruská akce pochopit. Ale ono na Krymu nevypuklo vůbec nic, no a co se týče opolčenců…

To je další velká otázka. Kdo jsou skutečně ti opolčenci? A co chtějí? A hlavně - chtějí ti místní, ti, kdo původně žili v Doněcku atd, to, co opolčenci? Ano, jistá část určitě, s tím souhlasím, ale jak velká část? Každému je asi jasné, že bez podpory z Ruska by se opolčenci vůbec nedali dohromady, a pokud snad ano, udrželi by se pár dní. Co tedy měla Ukrajina dělat? Jak má stát reagovat v podobné situaci? Ze zahraničí je na vašem území podporováno povstalecké hnutí a vy chcete obnovit kontrolu nad územím státu. Co máte dělat? Ne, samozřejmě, střílet raketami do obytných čtvrtí je exces, to se shodneme, ale nějakou sílu by pravděpodobně užil každý stát (vzpomeňme na Katalánsko). No a když se podívám na Rusko, nemyslím si, že by se v situaci Ukrajiny zachovalo jinak. Groznyj byl srovnán se zemí (a to říkám, ačkoliv mi Čečenci vůbec nejsou sympatičtí a na Kavkaze mají tu nejhorší pověst). Takže Rusové sami mohou k rozbombardovanému Doněcku tak leda mlčet.

Zde u Vidláka se často nadává na USA a mnozí se ptají, kdo dal USA právo zasahovat v různých koutech světa, často pod průhlednými záminkami. Zajímavé je, že ti samí se neptají, kdo dal to samé právo Rusku. Kdo dal Rusku právo být četníkem v postsovětském prostoru? Protože jeho akce proti Ukrajině je akcí zcela srovnatelnou s tím, co dělají ti, které Rusko hlasitě kritizuje. Osobně bych řekl, že je to akce dokonce ještě brutálnější, protože Rusko se po dlouhou dobu stavělo jako přítel Ukrajinců a nyní dokonale otočilo. To zcela změnilo názor obyčejných Ukrajinců na tohoto velkého bratra. Nyní s Krymem a ruskou podporou opolčenců i ten poslední Ukrajinec vidí Rusko kriticky. Dříve to tak nebylo - Rusko nebylo milováno na západě Ukrajiny, ovšem na východě s ním neměli zásadní problém. Teď je to jiné a i ukrajinští Rusové se k Rusku dle mých zkušeností staví odmítavě. Je to paradoxní, ale Putinovi se podařilo dříve v podstatě nemyslitelné - zásadně rozdělený národ dokázal svou akcí alespoň v nějakém názoru dokonale sjednotit. V jistém směru se dá říci, že i ti na východě, kteří dříve nepřemýšleli nad tím, jestli se cítí spíše jako Rusové, či jako Ukrajinci, se nyní rozhodli, kým chtějí být. To bohužel znamená konec realismu na ukrajinské straně. Část Ukrajinců věří, že jsou ve válce. Pro jejich vládnoucí věrchušku jde o skvělou výmluvu (ale jak vidno, ani to nezabírá). Akci “Krym” chápou všichni jako absolutní ponížení, a nelze se jim divit. Můžeme si představit, jak bychom se cítili, kdyby nám něco podobného udělalo v Těšíně Polsko…

Co se Krymu samotného týče, je velmi paradoxní, že dle mých zkušeností nemá tato akce mezi normálními Rusy zdaleka takovou podporu, jak by někdo možná čekal. Bavil jsem se s mnoha a reakcí bývá obvykle mávnutí rukou. Tak máme Krym, no a co? Samozřejmě, to se nebavíme o nacionalistech, ale o normálních lidech, kteří mají dojem, že celá ta eskapáda se sankcemi atd. za vlastnictví Krymu dost možná nestála.

Na svých cestách po různých postosvětských zemích, od Litvy přes Bělorusko, Ázerbájdžán po Kazachstán, všude dle mých zkušeností ruskou anexi Krymu odsuzují. Kazaši mi jasně řekli, že s podobným přístupem by jim Rusko mohlo sebrat rozsáhlá pohraniční území, kde žije ruská menšina. Bělorusové zase tvrdili, že Ukrajince a jejich snahu po emancipaci od Ruska chápou, ale šlo o naivní pokus a oni raději k Rusku přistupují realističtěji. A zcela mimochodem, pokud se někdo pohoršuje nad ukrajinskou (ale třeba i pobaltskou) snahou nutit ruské menšiny ke znalosti místních jazyků, upozorňuji, že na to už se najelo i v Ázerbájdžánu i Kazachstánu a bůhví, kam to povede. Ještě před pár lety byla v Baku ruština běžným jazykem, ale postupně ji nahrazuje angličtina a místní Rusové, ne moc ochotně, se s tím smiřují. Kazaši pro změnu plánují přechod na latinku, což pro místní Rusy bude velmi nepříjemné. Azerové už toto provedli. Podle toho, co jsem slyšel, se z Kazachstánu dost Rusů stěhuje zpět do Ruska. Vůbec nemluvím o státní motivaci místních firem v Kazachstánu přejít od ruských norem GOST na americké API. Prostě a jednoduše, ta emancipace od Ruska postupuje všude a ani báťuška Putin s tím nic neudělá.

Samozřejmě, že nelze bezvýhradně souhlasit s probuzeným nacionalismem Ukrajinců, ale opět je třeba jej zasadit do rámce. Jednak jde o jev v postkomunistickém prostoru poměrně běžný - stačí si připomenout například Maďarsko a jeho tendence rehabilitovat Horthyho a svalit veškerou vinu za maďarský holocaust na Němce. Kromě toho, jak jsem zmínil, Ukrajinci nemají vlastní svobodnou historii, proto zoufale hledají nějaké historické hrdiny, ke kterým by se mohli upínat. Bohdan Chmelnický se sice dá takto chápat, ale to byl primárně kozák, ne Ukrajinec. Koho zvolit jiného? Mám připomenout, že ze soutěže o nejvýznamnějšího Slováka byl pro jistotu předem vyloučen Tiso (a v Německu AH)? Čímž opět vůbec nechci srovnávat, jen zdůrazňuji, že my, Češi, s našimi tisíciletými dějinami, to v tomto směru máme mnohem snazší. Ukrajinci jsou zkrátka v období “národní emancipace”, což si prožil snad každý evropský národ. Na rozdíl od Němců a Francouzů, kteří kvůli tomu převálcovali celou Evropu, musíme doufat, že na Ukrajině se to obejde bez podobných excesů.