Jak je to s chytrými věcmi kolem nás

Z diskuze:

Napsal uživatel zemedelec (neověřeno) dne Ne, 08. 04. 2018, 17:11

Pane Vidlák perfektní.
Jen mě nejde do hlavy,nejsem chemik,co to je za typ chlóru,že zabíjí děti a nevinné občany,teroristu žádného.

My - chytří, mladí a krásní lidé - musíme bohužel neustále šířit osvětu. A samozřejmě pečovat o ideovou čistotu.  Jinak by vám to tu soudruh Janda z hovnot zavřel na to šup.

A jelikož jsem zrovna nedávno zažil takovou akurátní ilustrativní příhodu, rád poučím všechny zdejší hnojaře a vysvětlím zemědělcův nejapný dotaz.

Má žena se před časem lehce zbláznila a oznámila mi, že OKAMŽITĚ potřebuje do svého přemísťovadla NOVÉ a KVALITNÍ rádio. Asi tak pět hodin jsem brblal a pak jsem si sám na záchodě – aby mne nikdo neslyšel - soukromě přiznal, že to je přece jen ekonomicky lepší varianta, než kdyby prohlásila, že NUTNĚ potřebuje nové Ferrari, nebo nějaký obdobný křáp.

Takže jsem se po příjezdu Slunce mého bytí z obchodu s elektronikou odebral do garáže, bych precizně zapravil nový "samograj" do plechového miláčka. Dle španělského návodu a svých nejlepších vědomostí a zkušeností. Srozumitelnější jazyk po ruce nebyl. No nic, namontoval jsem, jak jsem uměl a zmáčkl hlavní čudl na „tatrance“.

Hrál.

Ten vergl myslím.

Odfoukl jsem si s šel jsem se svalit na kanape.

Za měsíc mne žena vyplísnila, že "radyjo nehrá“ a jen cosi píše na displeji, ať s tím laskavě něco udělám, páč ona nebude kvůli mně trpět jak zvíře.

Pseudojaponský střep hlásal rudým písmem, že je někde zkrat, ať okamžitě rozeberu půl auta a vyměním všechno a všechny, co a koho potkám. Škoda, že nenapsal, ať vyměním i sám sebe.

Rozebral jsem a vyměnil všechno, co číňan s japonskou cenovkou po mně chtěl. Škatule se rozehrála. Doma se rozhostil klid a mír.

Na dva týdny.

Poté jsem málem dostal pár facek, páč "samograj" si zas chtěl jen dopisovat. Kurva fix!!!

Odlovil jsem svou starší dceru a za slib, že v létě natřu futra v celém jejím bytě, jsem ji přesvědčil, aby odvezla mámin samohyb k elektrikáři.

Elektrikář se usmál pod fousy, které neměl, pokýval hlavou, kterou měl tenkrát ještě na krku, a zarecitoval epopej sovětského typu o amatérech, kteří se serou do všeho, čemu nerozumějí. Sebral holce tři kila a za deset minut ji vykopl i s hrajícím číňanem na ulici.

Oprava od profesionála vydržela týden.

Pak jsem znova rozbalil vercajk, vytáhl rádio z palubovky, položil ho na sedadlo řidiče, klekl si čelem k němu a střihl jsem tam deset Otčenášů a deset Zdrávasů. Synek chtěl volat rychlou. Domníval se, že se fotr z přemíry chlastu už konečně doopravdy zbláznil, anebo se dal k nějaké sektě a chce se v mámině autě urgentně a rafinovaně podříznout speciálním nožíkem, sloužícím k profesionálnímu odizolování kabelů, aby tam nadělal před smrtí co nejvíc bordelu, a on to pak bude muset uklízet.

Po hodině mazlení s kabelovými svazky - synek mě pro změnu podezíral z nějaké nově vymyšlené sexuální úchylky, bo jsem u toho furt jen fučel a vzdychal a prováděl směšné pohyby tam a zpět - jsem ten čínský drek zacvakl zpátky do palubky.

Hrál.

Žena po obdržení vítězné SMS zprávy mrskla rozdělaný segedýn čoklům a usmažila synovy oblíbené vepřové řízky z krkovičky.  Kýta je moc suchá a zbytečně moc drahá (to hlavně).

Pak odjela za svojí mamou. Tam mě pomluvila, že jsem za opravu rádia vychtěl oběd „drahý jak sfiňa“.

Když byla v půlce cesty zpátky domů, ten zgřap jí zas napsal, že na ňu sere a hrát že nebude.

Kdyby mohla, tak mi před barákem rozpáře břuch a ty rozkousané řízky mi vybere ze žaludku.

Kurva štelunk!!!

Už jsem chytal nerva.

Zašel jsem za sousedem, kterého fakt nemusím, a poprosil ho o pomoc a radu. Kupodivu se mi nevysmál. Vytáhl ze skříňky s vercajkem škatuli s dvěma kabely a tónem, jakým se oslovují chovanci v nejmenovaných ústavech, mi sdělil, že mi zapůjčuje drahý a chytrý voltmetr. Ten sám od sebe pozná, který z kabelů nesplňuje normy Ojropské Jůnyje, kvůli čemuž se chytré rádio s nikým nechce bavit a místo hraní jenom píše pí****ny.

Čuměl jsem na něj, jak mládě mléko dávajícího sudokopytníka na nová vrata. Když mě znova ujistil, že si ze mě fakt nedělá pí-píííííp, vzdálil jsem se k manželčině plechovo-bakelitovému oři a začal podle podrobného sousedova návodu chytře proměřovat kabeláž, když to předtím blbě nestačilo.

Chytrý voltmetr nepřišel na nic. Úplně stejně, jako ten můj blbý. Poskládal jsem sušené muzikanty v bakelitové krabičce do palubky a nastartoval.

Krabička se rozehrála.

Přišel jsem domů. Bez fanfár, bez oslavných proslovů a bez řízků. Ve dvou třetinách půlkilometrové tratě z garáže k obydlí mi čínská škatule znova napsala, že jsem debil a nic neumím.

Už jsem neměl sílu ani na to své kurvování.

Přemohl jsem se – už asi posté – a zadal jsem do chytrého vyhledávače na netu jméno svého příbuzného. Můj děda a jeho praujec byli bratranci, neboli „kuzyni“, jak říkáme my Wasserpoláci. (Wasserpolok je člověk sídlící v ČR poblíž řeky Olše a diví se, že žádný normální dvounožec nerozumí jeho češtině, ani polštině.)

Digitální bonzák vyhledal firmu tohoto vzdáleného bratrance a aktuální telefonní číslo. Než jsem našel brýle, abych mohl naťukat číslice na kecafonu, kluk udělal na kompu SIM SALA BIM, (chudák si myslel, že by zas mohly být řízky), a já čuměl na obrazovku s živým bratránkem. Tak jsem mu řekl, co po něm chci. Poslal mě do řiti, protože od plyšáku položil už  pět svých firem, a to i přesto, že z naší široce rozvětvené a intelektuálně založené rodiny havířů, hutníků, kočích a ožralů má jako jediný dva tituly. Akorát se mu s tím blbě machruje, protože když si před jméno napíše dvakrát za sebou „ing“, vypadá, jak vymydlené pako.

Když jsem si odbyl povinnost vyslechnout bratrancovu litanii, proč ještě stále není tak prachatý, jako Jura Šoroš, Vilda Gejců nebo aspoň ten cukrář, co si vymyslel „gzychtove knišky“, zeptal jsem se ho znovu, jak řešit problém asijského krabicoidu - spisovatele.

Tyz je abnormální cyp (překlad do češtiny – jsi velmi podoben neobyčejně vyvinutému mužskému zařízení na výrobu potomků) – pravil bratranec, elektrický i montovací inženýr v jednom.

Musiš s tym radyjem vydupat, ganc nejlepši je jaksyk ojebat flešr (tohle překládat nebudu) – dodal a pročísl si památku na bigbítové časy – asi pětadvacet půlmetrových mastných chlupů na zátylku. Na temeni jeho hlavy je množina vlasů prázdná. Úplně.

Jak přibližně pracuje flasher, matně tuším, ale jak převézt digitálního policajta zamaskovaného v motorovém prostoru, to jsem opravdu nevěděl.

Na mou další „zbytečnou“ otázku, jak na to, zastydlý bigbítový fanoušek jen povzdechl, že nikdy nechtěl věřit svému bráchovi, který o mně rád tvrdívá, že mám nasráno nejen v hlavě, nýbrž i v rukou. Teď ale v praxi vidí, že i takoví kokoti (kokot je ofiko manžel od slepice, neofiko neřeknu), jako je jeho sourozenec, mohou mít pravdu.

Poděkoval jsem bratranci za sympatické zhodnocení mé osoby. Není nad upřímnost.

Po další půlhodině debilních keců a osobních urážek jsem dozvěděl, že vysouložení s flešrem by mne stálo více peněz, než pořízení jiné hrací škatule. Proto můj spolubesedník přešel k praktickým radám.

Musyš se kupiť nove faro, kere uš umi tu s tym radyjem komunikovať – pravil vzdělaný příbuzný – albo esi nemaš lovaky, zajď na jakysik šroťak a zeber se tam inakši radyjo, kere je eščě blbe a něumi pisať.

Jelikož jsem si dovolil nepropuknout okamžitě v jásot nad jeho geniálním nápadem, (jeho fotr uhořel při experimentálním moření dřevěné chaty, které mělo neutralizovat důsledky případného požáru), dorazil mne další nevšední myšlenkou.

Možeš aji kupit inakši auto. Take, co ešče nema ty eletrycke cypoviny, ale poctivy karbec. Škodofky stopětky su fajne.

Podivil jsem se docela nahlas, že bratránek přivedl ke krachu teprve pět svých firem.

Nasral se a zaklapl svůj noťas. Pouze jsem zaslechl počátek věty – kura, ty uš mi neser, bo ti skopu řiť do špi… (překlad do češtiny – uvozovky nahoře, ty už mi nevolej, protože bych jinak mohl ublížit velmi sofistikovaným způsobem tvé sedínce…)

Z krátkého intermezza s příbuzným dabl-ingotem jsem pochopil, že se doba velmi změnila a nás obyčejné a hloupé lidi obklopují samé chytré věci. A je jen naše mínus, že vůbec neumíme pochopit, jakého dobra se nám tímto dostává.

Pouze občas a zcela výjimečně se kvůli nám hlupákům dostaví taková maličká závadička. Ve velice řídkých případech se stane, že lidský faktor selže v komunikaci s nějakou chytrou věcí a ona pak dělá něco úplně jiného, než co jsme původně chtěli. To je mé vysvětlení, proč onen chytrý chlór v Sýrii zabíjí vždy jen civilisty a děti. Hloupý a starý Assad mu totiž zapomněl sdělit – nejlépe písemně nebo digitálně, koho má zabíjet a koho ušetřit.