Švejkování

Vidlákův úvodníček: 

Události jsou v běhu, nakažení přibývají, opatření se vrší jedno na druhé. Státi se blbcem trvá průměrně jeden den. Stačí něco plácnout a než slunce zapadne, už všichni vědí, že jste idiot. Nevím kolik u nás koronavirus zabije lidí, ale novinářských a politických kariér už pozabíjel pěknou řadu, teď už dojde jen na jejich kremaci.

Já ještě přidám jednu domácí perličku... V neděli jsem konstatoval, že máme tři stovky nakažených a zatím ani jednoho mrtvého. Moje drahá žena se ke mně přitočila, pohladila mě něžně po vlasech a medovým hlasem mi šeptla do ucha: "Ty bys taky chtěl mít všechno hned". 

Godote, je to Vaše: 

Vidlák mě trochu zaskočil svým pátečním (13.3.2020) tvrzením, že:

„Koroňáček je jaksi odolný proti švejkování. Fungovalo nám to na Císaře Pána, fungovalo to na Hitlera, Stalina, funguje to na současnou vládu i na všechny minulé. Ale breberce je to tak nějak jedno“.

Přivedl mě tím k nočnímu přemýšlení, co si kdo pod tím termínem „švejkování“ představuje a s čím ty které představy souvisí a k čemu vedou.

Jako do určité míry znalec Haškova nedokončeného díla „Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války“ si troufám tvrdit, že o českém „švejkování“ většinou mluví lidé, kteří to dílko nikdy nečetli, a pokud ano, pak jen povrchně a navíc kdysi dávno, kdy jim ještě teklo mléko po prvně rašících vousech.

Především vyjádřím přesvědčení, že literární postava Josefa Švejka není autorem vytvořena jako archetyp Čecha. Je spíše zrcadlem, v němž se ostře projevuje/zveličuje/zvýrazňuje chování a vlastnosti jiných osob v tom košatém a rozsáhlém příběhu. Tedy nikoliv jeden archetyp, ale vícero různých typů. Několik příkladů.

Nadporučík Jindřich (Heinrich) Lukáš: „Buďme Češi, ale nemusí o tom nikdo vědět. Já jsem taky Čech“.
Hostinský Palivec: „Host jako host,“ řekl Palivec, „třebas Turek. Pro nás živnostníky neplatí žádná politika. Zaplať si pivo a seď v hospodě a žvaň si co chceš. To je moje zásada. Jestli to tomu vašemu Ferdinandovi udělal Srb nebo Turek, katolík nebo mohamedán, anarchista nebo mladočech, mně je to všechno jedno.“
Strážmistr Flanderka: Nejvíc mu dala starostí instrukce, jak získati z místního obyvatelstva placené informátory. Nakonec, poněvadž uznal za nemožné, aby to mohl být někdo z místa, kde začínají Blata a kde je ten lid taková tvrdá palice, připadl na myšlenku vzít na tu službu obecního pasáka, kterému říkají „Pepku, vyskoč!“.
A tak bychom mohli listovat knihou dále od tajného policisty Bretschneidera, přes jednoročního dobrovolníka Marka, sapéra Vodičku, hladového Balouna a další větší i menší postavy a postavičky, až po kadeta Bieglera nebo poručíka Duba. Za zmínku stojí, že Hašek demokraticky vzpomněl i na tehdy v našich zemích početné židovské etnikum postavou polního kuráta Otto Katze.

Stojí za povšimnutí, že žádná z těch postav není jen a pouze typicky česká, jsou to charaktery všelidské, napříč (především evropskými) národy a národnostmi. Teprve jejich souhrn vytváří něco jako „český charakter“ (existuje-li vůbec něco takového) a pokud se do něj nějak vřazuje i samotný Josef Švejk, pak nikoliv ve větší míře, než všichni ostatní.

Samotné dílo jako celek (byť nedokončený) je mnoho vrstevnaté. Podle mého soudu pod povrchní (velkou) legrací je notná dávka obdivuhodného cynismu, který přitom skrývá hlubokou lidskost, vyjádřenou například slovy Markovými:
„Teď se ještě vyjevené masy nevzpamatovaly. S vypoulenýma očima jdou se dát rozsekat na nudle a potom, když ho trefí kulička, zašeptá jen: „Maminko…“ Neexistují hrdinové, jen jatečný dobytek a řezníci v jenerálních štábech. A nakonec se jim to všechno vzbouří a to bude pěkná mela. Ať žije armáda! Dobrou noc!“

Další významovou vrstvou „Osudů“ je notná dávka fatalismu. Jedinec je unášen dějinami bez valné možnosti je ovlivnit. V tom Hašek navazuje mj. i na jednoho velkého českého panovníka (hádanka – kterého?), který se vyjádřil v tom smyslu (parafrázuji), že běh dějin je řeka plynoucí svým tempem svým korytem a jedinec má jen malou možnost směr a rychlost toku ovlivnit. Může tak leda trochu/omezeně zakormidlovat k jejímu levému či pravému břehu. A teprve za příští zátočinou se ukáže, zda zvolený břeh by tím lepším, nebo horším řešením. Za zákruty řeky nikdo nevidí… 

Na nejspodnějším významovém patře celého slavného románu nalézám spíše smutek, než nějaké bujaré veselí.

Je samozřejmě škoda, že Hašek své vrcholné dílo nedokončil, a tak můžeme jen spekulovat, jak by češství/švejkování v jeho podání vypadalo v dnes tolik adorovaných československých legiích na Rusi, nebo v Rudé armádě, kam Hašek z legií přeběhl. Něco napovídají jeho příběhy z Bugulmy, kde ovšem nějaké češství obtížno hledat, ale „švejkování“ v tom smyslu, jak se obecně chápe, je tam spousta – je to ovšem „švejkování“ ruské, čuvašské, tatarské atd. S Čechy opravdu nemá nic společného a to potvrzuje moji tezi, že postava Švejka (v Bugulmě samotného Haška) je jen jakýmsi katalyzátorem, který dává charakterům šanci se projevit.
Haškovy dopisy z ruských revolučních časů (publikované například v knize „Tajemství mého pobytu v Rusku“, Naše vojsko 1985 – k tomu malá poznámka v závěru pod čarou) naznačují, že v té době byl Hašek nějakého „švejkování“ prost. Zda ho do komunistických řad tehdy zavedly válečné zážitky, samohonka nebo něco jiného – to jsem nikdy nepochopil. Ruské vlivy jsou v jeho románu jasně patrné, zda se ale z rudoarmějce převtělil zpět do středoevropského anarchisty není jisté, moc času na to neměl. Do Československa se vrátil v prosinci 1920 (mimochodem – krátce pobyl v Pardubicích v karanténě) a zemřel vlastně jen dva roky na to – 3.ledna 1923.

Poněkud vlažný vztah některých vrstev české společnosti k nařízením a předpisům je notoricky znám, ale podle mého soudu to se Švejkem (postavou i románem) má pramálo společného, nejspíš proto mi ten termín „švejkování“ vadí.

Myslím, že Vidlák i Master žijí jako každý z nás ve své bublině. Vztah jednotlivců k aktuálně nastalé situaci je samozřejmě rozdílný, z mnoha důvodů. Jedním je třeba už to, že Vidlák má čtyři malé děti, o něž musí/chce pečovat - já mám už i vnuky dospělé, ti moji péči už nepotřebují. Rozdílů mezi jedinci ve vztahu k současné infekci bude nepochybně víc.
Zajímavé je i množství vtipů, které se s koronavirem vyrojily.
A tak budu např. respektovat rozhodnutí, že hospody se večer zavřou (Vidlák asi také), ale už jsme se s kamarády domluvili, že se holt budeme v případě nálady scházet doma. Poprvé už v úterý, neb setkání je dlouhodobě plánované, původně na Parkánu, teď nejspíš u mě (mám největší byt).
Něco takového Vidlák asi riskovat nebude.
Možná je to právě to „švejkování“, které nemá ovšem se Švejkem vůbec nic společného.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------

Slíbená poznámka pod čarou:
Zmíněné povídky z Bugulmy (naposledy vydané asi v roce 2008 Nakladatelstvím Lidové noviny v knize „Moje zpověď a jiné povídky“) jsou velmi satirickým pohledem na realitu Velké říjnové socialistické revoluce na ruském venkově. Pokud by takový tón o VŘSR Hašek zachoval i ve svém Švejkovi (pokud by ho dějově dotáhl až do té doby), obávám se, že by za minulého režimu nesměl vůbec vyjít. Tuto moji domněnku potvrzuje i skutečnost, že vydání povídek z Bugulmy v roce 1985 (když už režim povoloval šrouby) musel zaštít sám šéfredaktor Rudého práva Zdeněk Hoření, autor výše zmíněné knihy „Tajemství mého pobytu v Rusku“. A to byl nějaký funkcionář:

Od roku 1954 pracoval jako redaktor deníku Rudé právo, v letech 1962–1968 jako jeho moskevský zpravodaj. V roce 1969 se stal zástupcem šéfredaktora stranického listu Tribuna. V letech 1969–1983 působil na pozici zástupce šéfredaktora Rudého práva, kde od roku 1983 až do konce komunistického režimu zastával post šéfredaktora. V letech 1972–1983 byl rovněž předsedou Ústředního výboru Československého svazu novinářů. V roce 1970 mu byla udělena Československá novinářská cena, roku 1980 Řád republiky.
XV. sjezd KSČ ho zvolil za kandidáta Ústředního výboru KSČ. Ve funkci kandidáta ÚV KSČ ho potvrdil XVI. sjezd KSČ. Za člena Ústředního výboru KSČ byl kooptován 16. března 1982 a na této pozici ho potvrdil i XVII. sjezd KSČ. V období říjen 1984 – listopad 1989 byl navíc členem sekretariátu ÚV KSČ.
Ve volbách roku 1976 usedl do České národní rady. Mandát v ní získal i ve volbách roku 1981.
Ve volbách roku 1986 přešel do Sněmovny lidu (volební obvod č. 64 – Most-Chomutov, Severočeský kraj). Ve Federálním shromáždění setrval do ledna 1990, kdy rezignoval na mandát v rámci procesu kooptací do Federálního shromáždění po sametové revoluci.
Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Zden%C4%9Bk_Ho%C5%99en%C3%AD