My se vám ozvem

Jak možná někteří ze čtenářů Kydů zaregistrovali, byl jsem loni nucen lehce změnit profesi. Zatímco jsem se několik dekád nepřetržitě válel v autě, nyní se válím pod auty. Výhodou je skutečnost, že už nemusím několikrát denně šplhat do výše tří metrů, nýbrž si lehnu do přízemí. To jest na zem a skoro rovnou tam, kde mne to napadne. 

Tedy je pravdou, že mne vždy napadne místo asi tak o metr dál, než je potřebné, abych při tom mohl pracovat. Ale jako bonus za to polehávání dokonce beru peníze.

Tato poměrně lehká práce má ovšem několik nevýhod: 

1/ pod auty, která jezdí prakticky pouze v terénu, není příliš uklizeno. Tedy po pravdě řečeno uklizeno není vůbec. 

2/  v mezičasech, kdy měním polohu, abych příliš neotlačil beton na jednom místě, musím mávat přetěžkým kladivem, tlačit či tahat za dvoumetrovou trubku s klíčem na opačném konci a točit blitzkami (tzv. blitzky jsou přestavovatelné kleště SIKO), aby si všichni mysleli, že pilně pracuji. 

3/  blbě se mi vstává, když po mně mistr chce, abych už vypadl domů a nezacláněl.

Tyto velmi závažné důvody mne vedly k tomu, že jsem ještě ve zkušební lhůtě začal hledat zaměstnání, kde bych třeba musel i chvílemi sedět, ale nebyl bych špinavý jak prase již po prvních pěti minutách směny, případně bych mohl občas zapojit nejen své bicepsy, nýbrž i chátrající mozkové laloky.

Všichni to jistě znáte. Vaše uši jsou neustále zahlcovány informacemi, že ekonomika šlape, že je totální nedostatek lidí na jakoukoli pozici, která vás právě napadá, vaše oči takřka nepřetržitě bloudí po nevyžádaných reklamách na práci snů a mailové schránky jsou zahlceny pracovními nabídkami, které se prostě nedají odmítnout. 

Vycházeje z této premisy, opájel jsem se představou, že do dvou týdnů si budu vybírat z nejméně pěti manažerských postů. Kdo ze zoufalých zaměstnavatelů by nesáhl po štíhlém sympaťákovi ovládajícím pět cizích jazyků a s třicetiletou praxí v žádaném oboru?

Začal jsem rozesílat maily se svým životopisem. 

Asi tak za dva týdny jsem se začal divit, že mi na ně nikdo neodpovídá. 

Asi tak za čtyři týdny jsem se přestal divit, že mi na ně nikdo neodpovídá. 

Asi tak za šest týdnů jsem se podivil, že mi přišla první a jediná nabídka na pracovní pozici. 

Konečně!!!

Bylo to místo na stupačce popelářského vozu typu KUKA.  

Ihned mne napadly všechny anglické fráze, které bych mohl použít při rozhovoru na téma odpady a jejich likvidace. Bylo jich asi tak sedmatřicet. Fajn. 

Změnil jsem taktiku a začal v nečetných chvílích volna zoufale strádající firmy obvolávat. Hmm, taky to nebylo pravé ořechové. Někdy jsem to dotáhl dokonce na pět minut žvanění, ale můj monolog byl vždy přerušen drsnou odpovědí, abych zaslal svůj životopis a přestal konečně prudit a zdržovat.

Znovu jsem změnil taktiku. 

Přilétl jsem na osobní oddělení do vyhlédnuté firmy jak uragán a spustil kulometnou palbu, jaké mají vlastně štěstí, že tak zaměstnaný člověk, jako je má maličkost, se ráčí ucházet o práci právě a jen u nich. Pečlivě jsem si nastudoval potřebné odborné termíny, abych mohl oslňovat a ohromovat soudružky sekretářky a personalistky, které se ztrácely asi tak po deseti sekundách od mého pozdravu. Nedbale jsem pohazoval svými v barvě tištěnými životopisy, doporučeními, všemožnými certifikáty a průkazy, které jsem vyhrabal ze všech koutů svého kutlochu. Do vět jsem ledabyle trousil pečlivě nastudované anglické výrazy a zkomoleniny pochytané od pubertálních přátel mého syna, aby soudružky viděly, jak jsem in a kůl a hepy.

Po dvou měsících jsem podlehl totální depresi. Mnou vyhlédnutá a stále neobsazená místa se i nadále vyjímala na čelných místech všech možných portálů a já setrvale hnil buď doma u kompu, nebo v půlmetrové vrstvě bláta na dně montážní jámy v hale svého zaměstnavatele.

Dokonce jsem začal uvažovat, že kývnu na nabídku nového kamaráda mého synka, který mi byl ochoten domluvit protekční byznys v podobě luxování sedadel v letadlech na letištním terminálu za čistou dvácu. Od údělu certifikovaného luxovače érbasů mne nakonec zachránila menší chybka spočívající v sedmdesátikilometrové vzdálenosti letiště od mého doupěte.

Pak přišel zlom.

Tedy zlom pochopitelně nepřišel. Přišla na to má dobrá Stará Jahoda, matka mých potomků a celoživotní družka, pochopitelně hezky postaru provdaná, páč mi kdysi řekla, že cizímu chlapovi smradlavé trencle a špinavé fusky prostě prát nebude.

Když jsem jí při odpoledním kafi líčil, jak jsem se snažil, abych na soudružku sekretářku zapůsobil, prohlásila, že se dotyčná kancelistka zřejmě velmi dobře bavila, přestože o oboru věděla úplné „en ono“.

A tu mne napadla naprosto geniální věc, kterou jsem vyzkoušel hned následující den. Vyhlédl jsem si obnovený inzerát na svém oblíbeném webu, domluvil jsem si osobní schůzku a ještě v ten den jsem šel na věc.

Do firmy jsem přifičel přesně na čas, i když mne pan velešéf zastihl v půli cesty se zprávou, že musí odjet. Nevadí, stejně tam jdu kvůli něčemu úplně jinému.

Souška od sekretů nejdříve brejlila na můj ohoz a kufr na kolečkách, pak po několika pokusech sehnala jakéhosi dědka, který se marně bránil, že o přijímání nových zaměstnanců nerozhoduje, pouze doporučuje. Smolík. JEHO smolík.

Svižným krokem jsem vyrazil za dědou a popoháněl ho, jako by závodil v triatlonu a nevedl mne do kanclu mistrů výroby a údržby. 

„Nemám rád zdržování a pomalé pohyby,“ hulákal jsem mu do ucha. 

V kanclu seděli další dva týpci. Ihned po pozdravu jsem bez ptaní popadl výkres ležící na stole a začal jej komentovat. Když se konečně probrali a přestali hledět na mé zcela nové montérky, prozradili mi, že je to kolečko k pojezdu ve výrobní lince, které si hodlají objednat na zakázku. Drze jsem se zeptal:

„ Vy jako NEMÁTE vlastní soustruh? To myslíte OPRAVDU vážně?“

„Ne, my si tyhle věci objednáváme,“ zněla překvapená odpověď.

„To je ovšem škoda, hned bych vám ho vytočil jako vstupní zkoušku. Pochopitelně zadáčo, jsem člověk, že jo.“

Mistři jen nasucho polykali a hleděli jeden na druhého.

„A kde máte popsanou finální úpravu?“ vrátil jsem se k výkresu.

„Fina…, co?“ zalapali po dechu.

„ No když se vám to kolečko žvejká, tak ho nacementujte, nanitridujte, nebo aspoň nechejte zakalit a popustit, tolik snad zvládnete, ne?“ nasadil jsem tón dobráckého pana učitele. „A předpokládám, že budu moci podat coby zlepšovák návrh automatického čističe pojezdové dráhy. Pochopitelně s adekvátním finančním ohodnocením od vaší generality,“ tvrdě jsem vyrazil do útoku.

Pánům spadly brady. Otočil jsem se a dlouho předstíral, že smrkám a chrchlám. Pak jsem vytřel slzy z koutků očí a zavelel:

„Tak kancl nic moc, teď chci vidět dílnu. Hajdy na provoz,“ kývnul jsem bradou ke dveřím.

„Já bych si s dovolením ještě zapsal vaše jméno a telefon a tak,“ zamlel pod nosem děda.

S Pozvednutým obočím jsem mu nadiktoval, co chtěl.

„Ještě ročník,“ zažadonil.

„Jaký? Čeho? Víno s sebou nemám. Jsem myslel že v TAKOVÉ firmě se nechlastá, kór hned první den!“ významně jsem zvýšil hlas.

„Já myslím vašeho narození,“ breptal děda. 

 „ K čemu by vám to bylo?“ obořil jsem se na něj. „Abyste mě tu mohli šikanovat už při výběru, nebo co? Víte vy, co to je dží dý pí ár? Máte vůbec povolení sbírat taková data? Vy si to tu načmáráte na papír a necháte to ležet na svačinárně nebo v nějaké sedmé sakristii a hned je průser! To chcete skončit kvůli mně v base? Mně to je všechno jedno, ale pamatujte, že si odskáčete vy sám!“ štěkal jsem na dědu jak pes baskervilský.

Děda se nebezpečně přiblížil celkovému kolapsu organizmu.

„Tak šup, chci se podívat na ten váš slavný provoz,“ zvýšil jsem ještě více hlas. 

Nejmladší z tria se zvedl a vyvedl mne přes chodbu do haly. 

„Doufám, že mi zas neřeknete, že nemáte dokumentaci k hydraulice, jako v té firmě, co jsem tam byl předminule,“ spustil jsem mezi dveřmi do haly. 

„Je tu jen dvanáct jednoduchých hydromotorů,“ suverénně odsekl mlaďoch.

„Snad si nemyslíte, že budu kvůli vám nosit v hlavě zapojení všech dvanácti hydromotorů? Kolik mají koncáků? Jak regulujete kolísání tlaku a tlakové rázy? Kde jsou řídící jednotky? Jsou zasíťovány, nebo napinovány? Anebo to dokonce jede na centrál?“ 

„Ale ééé, to pře…“

„Ticho! Tak to vidíte, že nic nevíte! A nejsou to hydromotory, nýbrž hydrogenerátory, mladíku. Kde jste studoval, že neznáte názvosloví?“ seřval jsem klučinu. „Nejsem s vámi spokojen. Ale ani trochu! Odveďte mne ihned na dílnu údržby,“ přeřvával jsem hukot výrobních linek. Zcela zblblý mladík s otevřenými ústy vypochodoval zpět do chodby a otevřel protější dveře.

Přísně jsem se rozhlédl po místnosti.

„To si děláte srandu?“ otočil jsem se k průvodci. „Takový kutloch nemá u mne doma ani můj pes. Kde máte pořádné topení? Tady ty výdechy z fukaru ihned předělat a přidat prachový filtr. Takhle víří prach a to nemám rád. Tohle že je nářadí? Vážený pane! TAKTO vypadá nářadí!“ otevřel jsem plechový kufr na kolečkách, který jsem pořád tahal za sebou. „ Dobře se podívejte, jak má vypadat oblečení a výbava údržbáře!“ zapózoval jsem vedle otevřeného kufru k prasknutí napěchovaného nejrůznějšími klíči, kleštěmi, kladivy a dalším harampádím, pečlivě vycíděným a ještě pečlivěji uloženým. Mladému vylezly oči z důlků.

„To…, tohle…, ééé, to jako byste si tady vzal? Tedy nosil do práce?“ konečně se vymáčkl.

„Máte nějaké děti nebo tak něco?“ kontroval jsem protiotázkou.

„Ééé, tedy ano, jaksi…“

„Tak to vidíš, ty máš děcka a já mám vercajk,“ přešel jsem na tykačku. „Pokud si to DOBŘE zapamatuješ, budem si možná po pár letech rozumět.“

„Řekněte číslo do pětapadesáti,“ zavelel jsem druhému mistrovi, který se právě zjevil ve dveřích.

„Pětatřicet,“ napadlo ho.

„To si říkáte mistr údržby, když nevíte, že se takový klíč běžně neužívá? Zde prosím,“ vytáhl jsem po paměti z kufru dva klíče, „klíč číslo třicet dva – třicet šest, a zde klíč číslo třicet čtyři – třicet,“ hulákal jsem jak na lesy. „Ještě mám pochopitelně očko – ploché třicet čtyřku a třicet šest, ty staré krámy mám na kontry. A na tu vaši pětatřicítku jsem ochoten použít své zánovní blitzky, anebo francouzák,“ strčil jsem chlápkovi k nosu francouzský klíč z leštěné ocele. „A kdyby bylo nejhůř, mám kloubák s metrovým nástavcem. Ale až dole. Jak vidíte, mám tak perfektní přehled o svém nářadí, že se ani nemusím dívat, co vlastně vytahuju,“ básnil jsem dál. „Kde máte reverzní kladiva?“ vypálil jsem bezprostředně.

Eh, heh, co to…“

„No snad mi NECHCETE říct, že nevíte, co to je reverzák a že ho tu VŮBEC nemáte!“ doopravdy jsem už zařval na chlapy.

Byli odvaření. Stáli tam jak malí školáčci chycení při čůrání na kedlubny ve školní zahradě.

„Ale samo…, „ chtěl se jeden bránit.

„Ticho!“ zařval jsem. „Nechci nic slyšet! Tady je teda pěkný holubník.“

„Tohle snad není pravda,“ rozzlobeně jsem hudroval a pochodoval k východu z chodby. Čiperně jsem vyběhl po schodech, rozrazil dveře k sekretové paní a dal jsem jí poslední ránu z milosti. 

„Tohle jsem ještě neviděl! A že jsem prošel hezkých pár podniků. Všude binec, jak v tanku, kam se člověk hne, tam je na prst prachu! Špína, bordel, humus! Fuj!!! Okamžitě uklidit, nebo tu na vás zavolám hygienu, pracák, hasiče, bezpečáky a policajty! Rozumíte?“

A…, a…, ano,“ mektala sekretová paninka.

„Co ano! Jaké ano? O čem to melete? Postavte se, když se mnou mluvíte! A zopakujte, co máte udělat! A dvakrát! A BLESKEM!“ použil jsem oblíbené fráze vojáků základní vojenské služby, takže jen co si soudružka stoupla, vzápětí se jí podlomily nohy a kecla zpátky na židli.

Spokojen s výsledkem své činnosti jsem se obrátil a chtěl vyrazit ke schodišti.

„My…, my se vám ozvem,“ zakvílela paní naučenou větu ze židle. Otočil jsem se.

„Ne vy! To JÁ se vám ozvu. A to uvidíte ten dým! Přeji vám hezký zbytek dne!“ štěkl jsem už ze schodů.

Seběhl jsem na dvůr, hodil jsem kufr do auta a vítězoslavně jsem pokynul přijíždějícímu velešéfovi, když jsme se míjeli v bráně.

Hřál mě dobrý pocit, že tentokrát jsem si to neozvání opravdu užil…