Zlí zemědělci a malí Napoleoni

Vojáci na ukrajinské frontě se řídí heslem, které dodržují tím více, čím déle přežívají: Chceš-li žít, kopej! V polovině března jsem dorazil na malou armádní pozici ve východní oblasti Donbasu, kde tlakové vlny a šrapnely proměnily okolní stromy v rozštípané kmeny. Dělostřelectvo rozmetalo tolik zeminy, že už nebylo možné rozeznat krátery od přirozené krajiny. Osm pěšáků obnovovalo kulometné hnízdo, které ruská palba zničila předchozí týden a zabila jednoho z jejich kamarádů. Vysoko nad námi, na větvi visel utržený kus bundy, pocházející z toho výbuchu. Kládami obložená zemljanka, kde vojáci spali, byla asi metr a půl hluboká a ne o moc širší. Při zvuku ruského vrtulníku se všichni vmáčkli dovnitř. Přímý zásah z minometu dřevo ožehl. Aby se konstrukce znovu opevnila, byly přes spálené klády naskládány nové. Ukrajinští vojáci často používají pletivo nebo jiné maskování, aby se vyhnuli sledování drony, ale tady by byla taková lest marná. Ruské síly už pozici přesně vytipovaly a zdálo se, že jsou odhodlány ji zlikvidovat. Pokud jde o pěšáky, jejich úkol byl jasný: neodejít a nezemřít.

Vrtulník odpálil několik raket kdesi nahoře na stromořadí. Vojáci vylezli zpět na světlo, našli své lopaty a pokračovali v práci. Jednomu z nich, který se jmenoval Syava, chyběl přední zub a na opasku nosil velký bojový nůž. Ostatní se noži posmívali jako nepoužitelnému pro moderní konflikt.
"Po válce vám ho dám jako dárek," řekl Syava. 'Po válce' - jak optimistické!"
Všichni se rozesmáli. Na frontě mluvit o budoucnosti nebo si představovat prožívání reality odlišné od hrozivé přítomnosti zavánělo naivitou nebo pýchou.
Výraz "pěchota" pochází ze slova "pěšák" a poprvé byl použit pro vojáky nižšího stupně v šestnáctém století. I o pět set let později zůstávají pěšáci těmi nejzbytečnějšími vojáky. Na Ukrajině jsou však také těmi nejdůležitějšími. Syava a jeho kamarádi patřili k pěšímu praporu 28. samostatné mechanizované brigády, která bojovala bez oddechu více než rok. Brigáda původně sídlila poblíž Oděsy, historického přístavního města na pobřeží Černého moře. Na začátku invaze se ruské sily zmocnily se pobřežního města, Chersonu. V čele následného tažení za osvobození Chersonu stála 28. brigáda. Přibližně šest měsíců se Rusové bránili Ukrajincům přívalem dělostřeleckých a leteckých úderů, které si vyžádaly ničivé ztráty, jejichž přesný rozsah Ukrajina tajila. Nakonec se Rusko v listopadu 2022 stáhlo za řeku Dněpr. Mezi prvními ukrajinskými jednotkami, které vstoupily do Chersonu, byli i pomlácení příslušníci 28. brigády. Než se stačili vzpamatovat, byli posláni tři sta kilometrů na severovýchod, na předměstí Bachmutu, obléhaného města, které se stávalo dějištěm nejdivočejších násilností války.

Syavův prapor, který čítal asi šest set mužů, byl umístěn na okraji vesnice jižně od Bachmutu. Vesnici kontrolovala Wagnerova skupina, ruská polovojenská organizace známá z bojů v Africe a na Blízkém východě. Pro válku na Ukrajině Wagner naverboval tisíce vězňů z ruských věznic tím, že jim nabídl milost výměnou za bojové nasazení. Nápor postradatelných trestanců se ukázal být příliš velký pro Ukrajince, kteří se stále ještě vzpamatovávali z Chersonu a dosud nedoplnili své řady a materiál. Velitel praporu, devětatřicetiletý podplukovník Pavlo, o wagnerovských bojovnících řekl: "Byli jako zombie. Využívali zajatce jako stěnu z masa. Nezáleželo na tom, kolik jsme jich zabili - přicházeli dálší."

Během několika týdnů čelil ukrajinský prapor zkáze: celé čety byly zlikvidovány v přestřelkách zblízka a asi sedmdesát mužů bylo obklíčeno a zmasakrováno. Jeden důstojník mi řekl, že ti, kteří přežili, "se stali nepoužitelnými, protože byli zcela zlomeni". V lednu se zbytky praporu stáhly z vesnice a zaujaly obranné pozice v liniích stromů a na otevřené zemědělské půdě kilometr na západ. "Wagner nám nakopal zadek," řekl důstojník.

Ruští žoldnéři následně odešli do Bachmutu, nahradily je konvenční jednotky, které byly mnohem méně početné a méně sebevražedné. V době, kdy jsem se k praporu připojil, uplynuly od prohrané bitvy o vesnici asi dva měsíce a během té doby se ani jedna strana nepokusila o větší operaci proti té druhé. Bylo to vše, co mohli Ukrajinci udělat pro udržení patové situace. Pavlo odhadoval, že ztráty, které jeho jednotka utrpěla, tvořili z osmdesáti procent noví odvedenci. "Jsou to civilisté bez zkušeností," řekl. "Když mi jich dají deset, budu rád, když tři z nich budou umět bojovat."

Byli jsme v jeho bunkru, který byl vykopaný na zadním dvoře polorozbořeného statku; neustálé dunění dělostřelectva vibrovalo skrz hliněné stěny. "Spousta nových kluků nemá takovou výdrž, aby tady mohli být," řekl Pavlo. "Dostanou strach a zpanikaří." Jeho vojenský volací znak zněl Mrzout a byl proslulý svým temperamentem, ale o svých slabších vojácích a jejich strachu mluvil s pochopením. I pro něj, třiadvacetiletého důstojníka z povolání, byla tato fáze války otřesná.

Jen dva z vojáků, kteří obnovovali kulometné hnízdo, byli u praporu od Chersonu. Jeden z nich, devětadvacetiletý stavební dělník, kterému říkali Bizon - protože byl tak stavěný, byl třikrát hospitalizován: po průstřelu ramene, po zranění střepinou do kotníku a kolena a po zranění střepinou do zad a paže. Druhý veterán s krycím jménem Odesa se do armády přihlásil v roce 2015 poté, co zanechal studia. Byl malý a zavalitý a měl stejně klidné chování jako Bizon. Podivuhodnou míru adaptace obou mužů na smrtící prostředí podtrhovalo rozrušení čerstvě příchozích, kteří sebou trhli, kdykoli jim něco zasvištělo nad hlavou nebo se poblíž něco bouchlo.

"Věřím jen Bizonovi," řekl Odesa. "Jestli noví rekruti utečou, bude to pro nás znamenat okamžitou smrt." V Chersonu ztratil téměř všechny své nejbližší přátele. Vytáhl mobil a prolistoval řadu fotografií: "Zabit... zabit... zabit... zabit... zabit... zabit... zraněn. . . . Teď si musím zvykat na jiné lidi. Je to jako začínat znovu."

Protože vysoký úbytek vojáků neúměrně postihl ty nejstatečnější a nejagresivnější vojáky - jev, který jeden důstojník nazval "obráceným přírodním výběrem" -, byli ostřílení pěšáci jako Odesa a Bizon nesmírně cenní a nesmírně unavení. Po Chersonu Odesa dezertoval. "Byl jsem na tom psychicky špatně," řekl. "Potřeboval jsem si odpočinout." Po dvou měsících odpočinku a zotavování doma se vrátil. K návratu ho nepřiměl strach z trestu - co by mu udělali, poslali by ho do zákopů? - ale pocit loajality k mrtvým kamarádům. "Cítil jsem se provinile," řekl. "Uvědomil jsem si, že moje místo je tady."

Přestože se zákop, kde Bizon a Odesa spali, stal terčem ruského dělostřelectva, nacházel se asi čtyři sta metrů za nulovou linií - zákopy, kde se pěšáci střetli přímo s ruskými jednotkami. Abyste se dostali k Nulové linii, museli jste překonat pusté údolí poseté minometnými dírami, kde se z řídkého podrostu občas vyřítili sovy a bažanti, a pak následovat hustě zalesněnou rokli, která se vinula na východ. Na strmém svahu byly vybudovány ubikace pro spaní, ale roklí procházela křídová žíla, která znemožňovala kopání. Někteří vojáci se sekerami prosekávali do bílého kamene, jiní si z pytlů s pískem a větví skládali přístřešky.

Hranice území drženého Ukrajinci byla vyznačena smyčkami ostnatého drátu. Do rokle byly vysekány schody, které stoupaly k pozorovacímu stanovišti za náspem. Jednoho březnového rána tam byl odvedenec, kterému budu říkat Artem, a díval se periskopem. Z místa, kde stál, vedla plocha hnijících stonků slunečnic ke stromořadí obsazenému ruskými vojáky. Vzdálenost byla několik set metrů.

Během předchozích reportážních cest na Ukrajinu jsem se s ruskou armádou setkával téměř výhradně jako se vzdáleným, neviditelným zdrojem bomb, které padaly z nebe. Bylo strašidelné dívat se přes tak krátkou mezeru na skutečné ruské pozice - a vědět, že skutečný Rus se možná naopak dívá sem. Artem sdílel mé znepokojení. "Neměl bych tu být," řekl. "Nejsem voják." Byl to dvaačtyřicetiletý otec tří dětí, který vedl obilné silo v malé zemědělské obci na střední Ukrajině. Muži, kteří mají tři děti, jsou ze zákona osvobozeni od branné povinnosti, ale v prosinci Artem ještě adoptoval jednu ze svých dcer, když ho předvolala místní odvodní komise. Lékař s odkazem na zlomeninu lebky, kterou Artem kdysi utrpěl při nehodě na bruslích, ho označil za zdravotně nezpůsobilého ke službě; komise ho přesto poslala do vojenského výcvikového střediska. Jeho výcvik trval měsíc a skládal se z výuky a pochodových cvičení - "teoretických věcí, nic praktického". Během dvou návštěv střelnice vystřílel celkem třicet nábojů. Z výcvikového střediska byl Artem přidělen k 28. brigádě a den po nástupu k Pavlovu pěšímu praporu byl na Nulté linii.

"Prvních pár týdnů jsem se strašně bál," řekl. "Utíkal jsem, kdykoli se střílelo." Výstřely a výbuchy mu způsobovaly migrény, které jeho úzkost ještě zhoršovaly. Byl tam už šest týdnů a svůj strach ani tak nezvládl, jako spíš přijal nelogičnost útěku: nebylo kam utéct. Přesto byl od přírody tak bázlivý, že bylo těžké si představit, že by ruský útok odrazil. "Nesnáším zbraně a násilí," řekl s široce otevřenýma očima, jako by stále nemohl uvěřit tomu, kde se nachází. "Jen se snažím zůstat naživu, dokud se nedostanu domů."

Několik minut poté, co jsem se s Artemem setkal, se přes slunečnicové pole přehnal s jekotem raketový granát, neboli R.P.G., a vybuchl v rokli. Kulometná palba rachotila a kulky bičovaly stromy. Přikrčil jsem se za barikádou z pytlů s pískem, kde velící seržant - další veterán, stejně jako Bison a Odesa - křičel na své podřízené. "Všechno v pořádku?"

Jeho volací znak byl Tynda. Měl kozí bradku a na hlavě klobouk z džungle, jehož roztřepený okraj byl po stranách ohrnutý. U 28. brigády jsem strávil dvanáct dní a ani jednou jsem neviděl, že by si Tynda, Odesa nebo Bizon nasadili neprůstřelnou vestu nebo helmu. Když jsem se na to Bizona zeptal, odpověděl mi: "Když mám umřít, tak umřu." Takový fatalismus byl u pěchoty obvyklý, ale někdy vyjadřoval těžce nabytou moudrost: veteráni si natolik osvojili zvukovou kulisu války, že instinktivně věděli, odkud každá munice přilétá a kam dopadne. Když jsem mluvil s Bisonem na okraji pole, ani neotočil hlavu, aby se podíval, jak uprostřed pole vybuchly dva granáty.

Granáty dál dopadaly do rokle a Tynda křikl na podsaditého vojáka, aby odpověděl svým vlastním R.P.G. Voják zvedl zbraň na rameno a s ohlušujícím výbuchem odpálil granát několik metrů od Artema. "Příliš vysoko," napomenul ho Tynda. Ve vysílačce někomu řekl: "Použij kulomet." A pak se rozloučil.

Když palba Rusů zesílila, Tynda se zeptal: "Kdo je na R.P.G.?", ale nikdo neodpověděl. Těžkopádný voják odešel na jinou bojovou pozici. Tynda si s podrážděním sundal klobouk z džungle, položil ho na pytle s pískem, přinesl odpalovací zařízení a sám vystřelil. Několik odvedenců se krčilo u barikády. Tynda jim nařídil, aby se dostali do zákopu na nedalekém hřebeni. Když se odvedenci vydali po nekryté stezce, musel zakřičet: "Tudy ne!"

Tynda měl u sebe kalašnikov, který byl doplněný dalším, menším granátometem. Postoupil až k ostnatému drátu, namířil zbraň pod vysokým úhlem a granát odpálil. V tu chvíli se skrz tu vřavu vynořil nenápadnější, ale neméně znepokojivý zvuk: slabé vrnění kvadrokoptéry, která se vznášela nad námi. "Má to granát?" zeptal se jeden voják. "Kdo to kurva ví?"

Tynda vystřelil do vzduchu, ale dron minul; když se posunul směrem k hřebeni, šel se připojit k ostatním v zákopu, stejně jako já. V polovině svahu nás salva cvrnkajících kulek donutila plazit se po břiše. Zákop stále nebyl dokončen: člověk se musel krčit a hrbit, aby se schoval před odstřelovači. Když jsem se u nich před pár hodinami zastavil, měli tam muži plné ruce práce s kopáním. Teď stříleli. Nad hlavou se křižovaly další vysoké střely. Těžkopádný voják dřepěl vedle kulometčíka, který zíral přes stonky slunečnic a opíral se přitom hlavní své zbraně o vodorovný kmen.

"Vidíš je?" zeptal se voják. "Ne," odpověděl kulometčík. V jeho vysílačce se ozval hlas, který oznamoval, že se k prvnímu dronu přidal druhý.
"Rozumím."
Oba kroužili přímo nad námi: dvě černé siluety proti modré obloze, jako dvojice káňat. Kulometčík natočil hlaveň téměř kolmo a vypustil salvu, ale zbraň byla příliš těžkopádná. Byl jsem vděčný za stísněnost zákopu, která mi zpočátku připadala jako konstrukční chyba: průchod byl tak těsný, že když jste potkali někoho, kdo šel v protisměru, museli jste se rozplácnout o bok a na chvíli odhalit hlavu. To byl záměr. Čím širší byl zákop, tím větší byla pravděpodobnost, že si do něj najdou cestu střely nebo jejich úlomky.

Od jednoho z dronů se oddělil granát. Několik metrů od nás vybuchl malý gejzír hlíny. Mezi těsnými stěnami jsem výbuch téměř necítil.
Kontakt skončil stejně náhle, jako začal. Drony, jejichž baterie vydrží jen asi třicet minut, se vrátily ke svým pilotům na ruské straně. Ukrajinci odložili zbraně a zvedli lopaty. V tom vzrušení jsem na Artema zapomněl. Stále byl na pozorovacím stanovišti, jedno oko upřené k periskopu.

Zatímco Tynda a jeho tým bojovali ze zákopu, z jiného ukrajinského postavení, na vrcholku kopce za nimi, vycházely dlouhé a silné salvy. Později jsem se tam s Tyndou vydal. Ve slepé uličce s výhledem na území nikoho stál nepravděpodobně starobylý přístroj na železných kolech: kulomet Maxim, první plně automatická zbraň, která byla kdy vyrobena. Ačkoli tento konkrétní model pocházel z roku 1945, byl prakticky totožný s původní verzí, která byla vynalezena v roce 1884: klička s knoflíkem, dřevěné rukojeti, zakrytá nádržka na přidání studené vody nebo sněhu, když se hlaveň přehřála. Obsluha zbraně, drsný fotbalový chuligán s vytetovanými mosaznými klouby na ruce, mluvil o Maximu jako automobilový nadšenec chválící výkony historického Mustangu.

V průběhu minulého roku poskytly Spojené státy Ukrajině pomoc v hodnotě více než pětatřiceti miliard dolarů. Proč se vzhledem k americké štědrosti 28. brigáda uchýlila k takovému muzejnímu kousku? Na bojišti bylo poškozeno nebo zničeno mnoho vybavení. Zároveň se zdá, že si Ukrajina odpustila dovybavení oslabených jednotek, aby si udělala zásoby pro rozsáhlou ofenzívu, která se má uskutečnit ještě letos na jaře. Nejméně osm nových brigád bylo zformováno od základů, aby se postavily do čela kampaně. Zatímco tyto jednotky dostávají zbraně, tanky a výcvik z USA a Evropy, veteránské brigády, jako je 28. brigáda, musely držet linii se zbytky kriticky vyčerpaného arzenálu. V prosinci, kdy byl Pavlův prapor decimován skupinou Wagner, řekl generál Valerij Zálužnyj, vrchní velitel ukrajinských ozbrojených sil, časopisu The Economist, že je "důležitější soustředit se na akumulaci zdrojů" pro budoucí boje. "Ať mi vojáci v zákopech odpustí," řekl Zalužnyj.

Nejpokročilejšími a nejdražšími americkými příspěvky do války byly houfnice delšího dostřelu a raketové systémy, které operují z týlu. Pěchota na frontě se spoléhá na primitivní minomety, pro které je v současné době zoufalý nedostatek munice. Major, který má na starosti dělostřelectvo Pavlova praporu, mi řekl, že v Chersonu jeho minometné týmy vystřílely asi tři sta nábojů denně; nyní mají příděl pěti nábojů na den. Rusové měli v průměru desetinásobek.

Aby prapor tento nedostatek vyrovnal, používal sovětské protitankové dělo zvané S.P.G.-9. Seržant odpovědný za zbraň měl krycí jméno Kaban neboli "divočák". Bylo mu dvaačtyřicet let a bojoval od roku 2015, krátce poté, co Rusko poprvé vstoupilo na Donbas. Vousy mu šedivěly, plešatěl a chodil ztuhle, protože si nedávno přetrhl meniskus v obou kolenou. Přesto jeho volací znak označoval houževnatost a bojovnost, které byly vidět jako vždy.

Když mi Kaban řekl, že má osmnáctiletého syna, předpokládal jsem, že jsou oba v armádě. V praporu jsem potkal i jiné otce, jejichž dospělí synové sloužili. Ale Kaban navzdory své oddanosti armádě poslal svého syna do Německa. Řekl mu: "Jestli se vrátíš, zabiju tě sám," a dodal: "tady všichni zhebneme ."