Vážení přátelé

O tomto víkendu se cítím jako Winston Churchill v prvním roce Druhé světové. Spousta práce, povedená evakuce, spousta příprav v posledním okamžiku, několik zázraků.... a na konci možná trochu důvodů k naději, ale optimismus není příliš na místě. A tak se potřebuju trochu svěřit, nechat se "podrbat za uchem", abych mohl od zítřka zase fungovat normálně.