Čtu si tak diskusi pod včerejším článkem o tom, jak náročné je dělat venkovského vidláka, jak málo to vydělává, jak se člověk mnohem pohodlněji uživí jinou prací. K tomu trochu té nostalgie po "starých časech", vzpomínky na dobu, kdy babička zpracovávala sulc z vepřových paciček... ale s vědomím, že ty časy jsou nenávratně pryč. Svým způosbem to všechno byla pravda podobně jako byl  pravdivý i včerejší Funesův článek. 

V jednom z posledních článků pana Domácího o preperské bídě vyvstalo jako jediné východisko pro přežití společnosti z krize/nějaké katastrofy -  a sice existence většího množství malých zemědělců (ať už pěstitelů, nebo chovatelů) neboli vidláků. S tímto závěrem se nedá nesouhlasit, ale má to jeden zásadní problém – je to, alespoň v našich podmínkách, absolutně nereálné. A postupem času nejen u nás, ale i tam, kde to byl v podstatě jakýsi standart.

Na vidlákovském městském fejsbůku sdílel starosta dešťové tabulky našeho dlouholetého ředitele základky a předesedy místních zahrádkářů, který si vede velmi pečlivé záznamy o srážkách nad Vidlákovem.  Měl jsem z toho velkou radost, protože jsem se tak dostal k mimořádně zajímavému období těsně před mým nastěhováním.  Údaje tak neuvěřitelně potvrzují má vlastní pozorování a vývody o kterých jsem tu mnohokrát psal, že se musím o výsledky podělit s vámi. 

Krátký technický úvodník: 

Stále častěji se objevují komentáře i maily čtenářů na téma přehlednosti diskuse. Já souhlasím. Chtělo by to nějakou úpravu. Ovšem můj IT specialista je Master bez kterého to nepůjde. Master by to zvládl lusknutím prstů mezi dvěma opovržlivými úšklebky, ale.... musí se mu chtít... Master si každý den Kydy přečte a projde diskusi, tož navrhuju, abychom ho všichni dneska v komentářích pěkně poprosili. 

Já začnu:

Až budete číst dnešní článek a mazat si k snídani rohlíky, budu na posledním skrojku pole orat. Zemědělský rok mi dneškem končí. Mám vyvezený všechen hnůj, vyčerpal jsem všechnu močůvku, zmulčoval jsem poslední řepku na zelené hnojení a můj pes bude chodit za mnou v brázdě a dávit vytahané myši a krtky. 

Od loňska mám vlastní chovnou prasnici a měl jsem dva vrhy selat. Díky tomu jsem měl hnoje nadbytek a mohl jsem pohnojit úplně všechno. Vv současné době není pozemku, který by nemohl každý rok dostat svojí dávku organické hmoty a dusíku. 

Krátký koronavirový úvodník.

Včera nám zavolali z pražské hygieny... Jakpak se má náš kluk, jakpak se máme my, jestli jsme nemocní, či tak něco.  Tož jsme zahlásili, že zatím nic. Kluk je čilej ja rybička, jeho čtyři sourozenci také nevypadají nakaženě, manželka má pořád čich (nejvíc na průsery) a já hákuju co to dá na poli. Dostal jsem poučení, jak se chovat v karanténě, tedy jak se má kluk chovat v karanténě, protože my ostatní v karanténě nejsme. 

Krátká koronavirová předmluva. Master do svých grafů přidal nová udělátka. Pokusil se odhadnout, kolik skutečně nakažených tu v republice máme a použil na to letní data, kdy byly denní přírůstky pozitivních velmi nízké, hygiena stíhala a dokonce i trasovala. Metodika je popsána přímo u grafu, můžete se podívat. Spodní hranice odhadu skutečně nakažených je zhruba půl milionu. Méně to docela určitě nebude. 

I těch půl milionu je samozřejmě hrozně nízké číslo. Než bychom se dopracovali promoření, mohou nám lidi ještě umírat pěkně dlouho. 

Minule jsme z pohledu zemědělského řešili Rusko. V svém článku jsem se snažil ukázat, jaký vliv má v dnešním světě každá maličkost a jak naše zemědělství hladce "odskákalo" zavedení protiruských sankcí. Když to celé zjednoduším, sankce proti Putinovi zaplatili zemědělci a chovatelé v naší skvělé sluníčkové a pokrokové EU. Skoro bych si troufal tvrdit, že průměrný obyčejný ruský Ivan se ze sankcí otřepal rychleji než obyčejný ojrópský zemědělec.  Tolik k Rusku. 

Dnes probereme Čínu.

Včera jsem popisoval situaci těch, kteří svou brázdu v dějinách už ukončují. Kteří zjistili, že jim dvacet až padesát hektarů na plnohodnotnou obživu nestačí a přes všechny sliby a příklady ze zahraničí u nás nikdy nebudou žít z malé farmy. Psal jsem o těch, kteří to tedy nějak doklepou, možná to alespoň někdo předá dětem či vnukům, ale stejně to za pár let vezme svůj konec, protože jen olbřímí velikost je dneska dostatečně velká na efektivitu, byť je to někdy za každou a nevratnou cenu. 

Na "moje" silo jezdí ve žních opravdový skanzen. Staré Zetory, staré vleky. Vždycky vyhlížím takového statného sedmdesátníka, který má vlek za traktor bez hydrauliky a zdvihá korbu k vysypání pomocí vzduchových válců. Jiný malý zemědělec zase na své pětituně vzadu nasadí kliku a zvedá korbu pomocí ozubených hřebenů a převodovky. Vlečka z roku 1958...