Měl jsem návštěvu. Vojáka, který v Afghanistánu byl. Našel si mě přes naše společné známé, bavili jsme se jen ústně a všechny vzkazy předával člověk. Nedošlo na jediný telefonát ani e-mail. Prostě se u mě nečekaně zastavil kamarád z druhého konce republiky, že četl moje články o Afghanistánu a prý by mi mohl domluvit rande s někým, kdo to má z první ruky.
To víte, kývnul jsem na to, šlo to rychle a včera večer jsme s novým známým vypili prakticky všechno, co jsem doma ještě měl. Stálo to za to. Dostalo se mi informací a historek, že to budu zpracovávat ještě dlouho a určitě se k tomu ještě vrátím v dalších článcích. Ale nerad bych vás v tomto ajfru o něco ochudil a tak dávám na sklo takový neuspořádaný vějíř informací. Něco je pro mě tak fantastické, že se zdráhám tomu uvěřit. Dávám je na sklo, tak jak jsem to vyslechl.
1. Těch mrtvých z Afghanistánu máme víc než se uvádí. Naši novináři píší jen o těch, kteří měli konec kariéry mimořádně oslnivý. Tři letos a pět před časem. O těch se mluví.To jsou ti, kteří padli ve styku s nepřítelem. Ale pak jsou mrtví z nehod a dokonce i ze sebevražd. Ti se píší do jiných tabulek. Dohromady jsou naše ztráty víc než dvojnásobné. V novinách dojde jen na ty, kteří se dají snadno označit za hrdiny. Ti, co prostě spadli s autem ze skály, předávkovali se práškama nebo se prostě sesypali z vypětí a pak jim vypadl odjištěný granát z ruky, o těch se nemluví. Ale jsou.
2. Amíci jsou jen na základnách, kde je letiště. Všechny základny jsou obležené pořád. Jen dokud tam těch amíků bylo sto tisíc, měli dost lidí a techniky na sledování perimetru a tak bylo ostřelování základen menší. Dneska se to prostě nedá zvládnout. Základna je vždycky protáhlá, bo kopíruje údolí a je tam dráha pro letadla. Z hor létají rakety a miny. Všude kde dráha není, tam nejsou ani amíci. Tam se stává každou chvíli, že Tálibán odřízne zásobování na několik dní, týdnů i měsíců a tu a tam vběhne nějaká velká banda dovnitř a pak se střílí zblízka. Ostatně teď jsou dva takové případy. Stačí odříznout zásobování, počkat na špatné počasí a střílet po vrtulnících. Pak ti Afghánští vojáci zjistí, že jsou jen laciný frontový materiál a vzdávají se a dezertují.... a přidávají se k Tálibánu. Každý měsíc je v Afghanistánu dobyta, rozstřílena či jinak zničena nějaká základna afghánské armády. Pak se tálibové stáhnou, Amíci tam naběhnou s velkým haló, pobudou tam pár týdnů, předají to místním a vypadnou. A všechno se opakuje.
3. Naši velitelé, co se občas nechají v Afghánu vyfotit, jak přijeli za mužstvem, nemají ani ánung, jak to tam doopravdy vypadá. Přiletí letadlem, udělají pár fotek, jdou do bunkru, vyslechnou hlášení a letí domů. Nikdo nikdy nejel s mužstvem na patrolu, nikdo se ani na kilometr nepřiblížil k plotu či zdi základny. Nikdy nebyli ani vzdáleně pod palbou a nikdy se nepodívali na terén jinak než z desetikilometrové výšky nebo na fotkách. Prý v tomto vynikal Stropnický. Místní nejvyšší velitel (plukovník, generál) ten cítil povýšení a řekl ministrovi, co chtěl slyšet, ten rozdal medaile a vypadl.
4. V Afghánu je neuvěřitelně komplikovaný terén. Jakákoliv smysluplná silnice po které se na základnu vozí zásoby, ta se kroutí a klikatí a je nekonečně dlouhá. Neexistují žádné ani přibližně přímé směry. Cesty sice jsou, ale tak pro osla a někdy ani to ne. Tálibán nemá nikde ani nejmenší problém kteroukoliv silnici uzavřít. Pak přiletí drony, několik dní se pročesává prostor nejprve bezpilotně, pak pilotně, pak z vrtulníků a pak se tam teprve může jet. Jeden Tálibánec s padesáti náboji, které vhodně nadělají díry do potahu náklaďáku dokáže spustit akci za miliony a miliony dolarů, rozvrátit zásobování a ještě to přežít. Jediné zásobování pak funguje letecky a kolem každého dopravního letadla krouží stíhačky, Thunderboldy a kdo ví co ještě, aby vůbec mohlo přistát.
5. 90% všech sil se spotřebovává na hlídání příjezdových cest. Armáda NATO potřebuje skoro všechny své zdroje jen na to, aby vojáci neměli hlad, měli čím bojovat a mohli si vyčistit zuby pastou. Sto metrů od každé silnice začíná území nikoho, tedy Tálibánu, který si tam dělá co chce. Jediný důvod, proč Tálibán nekontroluje 100% území není v efektivitě našich čackých vojáků, ale v tom, že leckde ty Tálibánce nemají rádi. A tak tam vládne jiný warlord, který třeba bere prachy i od Američanů. Zvláště dokonalí v tomto byli italští vojáci, kteří platili vysloveně výpalné, že se na ně nebude střílet. A jsou dodnes nejúspěšnější kontingent co do ztrát. Na boj s nepřítelem se dá vyčlenit sotva deset procent techniky a vojáků.
6. Zatím to všechno funguje jen proto, že jsou vojáci dobře placení (prý lépe než si myslím, ale částku neřekl) a vědí že v případě toho nejhoršího mohou odletět. Zatím Tálibán nemá prostředky na to, aby zastavil letecký provoz a nemá zatím na to sestřelovat letadla při startu nebo přistávání. Ale to je jen otázka času. Celá mise skončí tak, že na základnách zůstanou vojáci, co se nedostali pryč a nikdo se nedostane k nim. Jednoho dne budou ustupující vojáci NATO stát za Amurdarjou na bývalém sovětském území a budou rádi, že to přežili. Směrem do Pákistánu se ustupovat nedá. Nakonec bude rozhodovat Putin, kdo se z té slavné vojenské mise NATO zachrání a kdo ne.
Tolik můj nový kamarád... Viděl jsem jeho vyznamenání, znám jeho jméno a co jsem vyslechl, to jsem napsal. Pokud přijde nějaký jiný voják, který to vidí jinak, rád to otisknu.