Boží spravedlnost

Moji dlouholetí čtenáři vědí, že mám půlku rodiny na Ukrajině, bo moje maminka je rodilá Ukrajinka. Rodinné peripetie během dvacátého století jsem na Kydech mnohokrát probíral a bral si z nich poučení a několikrát jsem zde již zmiňoval i nejnovější problémy, které rodině způsobila současná válka. Dnes se k tomu zase vrátíme.

Moje maminka je prostý a hluboce věřící člověk. Má v sobě tu širou slovanskou duši okořeněnou nekonečnými rovinami a obyčejným životem v největší zemi světa, jejíž vláda neshlížela milostivým zrakem na křesťanskou víru. Očekávala se loajalita ke Straně a vládě, nikoliv k Bohu. Maminka nevystudovala, ba ani vyučit se nesměla. Celý její život byl ohraničen nejhůře placenými pracemi a rodinou. Geopolitika, přání mocných a podobné věci ji vždy míjely, vlastně až teď do února.

Pak začal ruský vpád na Ukrajinu a maminku to samozřejmě velice poznamenalo, protože komunikační možnosti jsou dneska značné a levné, zprávy od rodiny přicházely takřka v reálném čase ve zvukové i obrazové verzi, takže s plnými emocemi. Jak to mohl Pánbůh dopustit? Jak se mohlo stát, že po třiceti letech normálního života plného budování domovů a rodin, přijde najednou takové nadělení? Jak se mohlo stát, že ten dobrotivý Bůh, ve kterého celá rodina tak upřímně věří, mohl připustit něco tak strašného jako šedesát tisíc granátů denně? Jak se mohlo stát, že jsou města obrácena v sutiny, lidé umírají po stovkách a tisících a i daleko v zázemí se rozpadají všechny jistoty?

Bandera – naša religia. To byla pro maminku nakonec odpověď. Ani ona totiž tohle nepřehlédla. I když není zvyklá prohledávat fejsbůk a neví, co je Instagram. I když nemá telegramový účet a nepřekládá si anglické články od Al-Džazíry. I k mé mamince se dostaly obrázky Stěpana, pochodňových průvodů a dalších propriet. Drobné poznámky v rozhovorech, pak i nějaké ty fejsbůkové reklamy… protože ksichtokniha to tak dělá – podle toho, s kým se kamarádíte, podle toho vám háže reklamy. A Bandera je in, za toho se nebanuje, tam k žádným prohřeškům proti pravidlům komunity nedochází. Když komunikujete s Ukrajinou, tak Bandera přijde sám.

Proč se to na Ukrajině všechno stalo? Protože podle mojí maminky tak dlouho vyvolávali dávného démona, až ho vyvolali. Tak dlouho si přáli Banderův návrat, až přišel. Bohužel si tam neuvědomili, že s Banderou přijde i všechno ostatní, co kolem něj bylo. Že nejde vyvolat ukrajinského geroje a nevyvolat jeho činy, jeho následovníky a jeho metody. A nejde také nevyvolat jeho nepřátele, kteří ho už jednou potřeli a teď ho potírají znovu přesně stejným způsobem, jako posledně.

Proč to všechno píšu…

Víte, když si teď čtu v našich mééédiích, jak si Rusové sami ostřelují elektrárnu, kterou obsadili už před dvěma měsíci, jak tam podle Zelenského sami dělají jadernou havárii… a žádný český novinář se ani nezardí, když to papouškuje, tak je mi z toho normálně špatně od žaludku.

Už tři týdny koukáme na telegramových kanálech, jak Ukrajinci nad Doněckem rozhazují lepestoky – to jsou ty svinské malé miny, které snadno přehlídnete, ale na roztrhanou nohu to stačí. A nic, ticho po pěšině. Všichni jsme viděli videa, mluvili o tom i západní reportéři natáčející na místě… a nic. A najednou opak – to Rusové si sami rozhazují miny a Ukrajinci to prý uklízejí. A opět se nikdo ani nezačervená. Nikdo nepoloží žádnou otázku, nikoho to nežere. Prostě Rusové ostřelují sami sebe a sami na sebe házejí miny… co je na tom divného?

Vlastně nemůžu uvěřit, že u nás v médiích pracují až takové kurvy.

Včera jsem v rádiu poslouchal ukrajinistu Svobodu. Ten zcela vážně tvrdil, že jsme ve třetí světové válce, Rusko je nutné porazit a rozparcelovat. Jadernu mocnost. Jestli papouškuje oficiální doktrínu, tak jsme všichni definitivně v prdeli.

Poslouchal jsem to a probudila se ve mě ta moje ukrajinská část duše po mamince. Jinak jsem po tátovi Čech jak poleno, ale když tohle slyším, vždycky se vynoří ten sentiment širokých rovin… A začal jsem se cítit stejně jak ona.

Vězte tedy, že až budeme v zimě mrznout, až nebudeme mít benzín ani plyn, až to doženou do skutečné Třetí světové války nebo nedej Bože do války jaderné, až oblbnou ještě větší část národa, až se tu budeme bít v ulicích, až nás budou za názor zavírat, až nás budou soudit za pravdu, až se tu rozpadne všechno, co jsme si vybudovali, tak je to zasloužená Boží spravedlnost.

Protože koukáme na stejné vyvolávání dávných démonů a neděláme nic. Stejně jako na té Ukrajině – uznáváme legitimitu těchto vyvolávačů a jejich právo dělat si co chtějí… a nechápeme, že jednou ten démon fakt povstane se vším, co k němu patří. Pořád se chlácholíme, že to nebude tak zlé, že příští volby to otočí, že lidi přestanou tleskat těmhle šamanům, co dnem i nocí chystají katastrofu.

Všimněte si, ti, co to na Ukrajině vyvolali, ti Majdanisti, ti už jsou většinou někde daleko v závětří. Ti si klidně večeří ve svém apartmánu na Floridě. Takhle to bude i s Fialou a celou pětikolkou. Oni mají za úkol vyvolat démona a to jim jde úplně perfektně. Pak si odejdou do připravených vil, daleko od svinstva, které teď rozdmýchávají.

Jaké máme právo na český sen, když nereagujeme ani na tak okaté lži, jako že si Rusové sami ostřelují jadernou elektrárnu? Jak můžeme sami se sebou žít? Jak můžeme připustit, aby novináři říkali na plnou hubu, že Rusové sami na sebe rozhazují miny? Koukáme se v přímém přenosu na obřad vyvolávání války, koukáme se na rituál, který má válku přivést až sem. Necháváme naše představitele připravovat budoucnost, ve které budou naše životy a naše domy použity ke krmení válečné mašinérie a pomocí našich statků a hrdel bude udržována iluze demokratickéhoo Západu.

Říkám si, co to se mnou je? To jsem tak zbabělý sám před sebou, abych prostě jen psal? To nemohu udělat něco víc? To jsme všichni tak bezmocní? Opravdu je naším osudem se tiše a spořádaně dívat, až se to Petru Igorovičovi Fialenkovi podaří? Až to nebude jen válka hubou, ale skutečnými šrapnely? Tam na Ukrajině to už stálo možná nějakou stovku tisíc životů, ale stále to ještě nestačí. To opravdu musíme tomuto démonovi přispět i my? Za potlesku víceméně půlky národa? Mám tu stát a říkat to stejné co Ježíš: „Bože odpusť jim, protože nevědí, co činí?“

Moje maminka se intenzívně modlí za zázrak a mně vlastně nezbývá nic jiného. Všechno ostatní se nezdařilo a nedaří. Vyvolávání války pokračuje neztenčenou měrou a i když přibývá naštvaných, nic to na věci nemění. Nevratných kroků přibývá. To jsou ti džinové, které pak nepůjde vrátit do lahve. Pokud tohle dnes a denně dopouštíme, nemáme právo se pak divit. Naše sjednocování jde tak dobře, že bychom s tím mohli být hotovi v roce 2145. Potřebujeme zázrak. Nic jiného už asi nezbývá.