Multikulti po vidlácku

Přátelé, dnes to bude výhradně o  kulturním zážitku. A pokud si dneska chcete povídat o politice... tak běžte pryč. 

Já se totiž o víkendu zúčastnil jedné takové menší akcičky. To víte, máme nějaká covidová omezení, tak nás nemohlo být moc, ale byli jsme tam všichni očkovaní (pokud vím) a nepřekáželi jsme si navzájem.  Jeden můj kamarád má takovou docela hezkou představu  o tom, že jsme tady ve střední Evropě v jednom společném kulturním prostoru a i když jsme rozdělení do různých států, přece jenom sdílíme společné podnebí, staleté obchodní stezky, máme podobnou kuchyni... a vlastně i podobné názory. A tak si nás tam sezval, aby nám to ukázal v praxi. 

Češi, Slováci, Maďaři... jeden Černohorec.... Společná řeč byla slovenština, protože tu umějí víceméně všichni a pojítkem se  stala  dokonalá cimbálová kapela. Ale dokonalá. K tomu výborná rakouskouherská kuchyně. A dostatek alkoholu.

Jak nás tam bylo relativně málo a z různých zemí, tak jsme si vlastně celý večer mohli přát své oblíbené písničky. Takže se zpívaly lidovky, národní písně, nacionální písně, ruské, polské, ukrajinské, české, moravské, slovenské, balkánské, řecké, italské... Ti hoši znali všechno. Fakt všechno. Hráli jak vídeňští filharmonici, ale neočekávalo se od nás chladné sezení na pozlacených  židlích, kde se člověk bojí i zakašlat. Stáli hned vedle nás, zpívali jsme s nimi, tančili, hulákali.  

A najednou to začne působit... Necháte si zahrát "Hej Sokoly" a pak koukáte, jak to lidi okolo vás znají také. Jak to každý začne zpívat ve své řeči. Vzpomenete si, kolik znáte slovenských písniček, zjistíte, že dík hudbě vlastně rozumíte i těm Maďarům... nepotřebujete umět tu jejich šílenou hatmatilku, rozumíte houslím a cimbálu, rozumíte kapelníkovi. 

A najednou vám tečou slzy po tvářích, protože jste mezi svými. Najednou jsme zase všichni v jednom státě, najednou vám naskakují celé dějiny nejen konfliktů, ale především bratření. Uvědomíte si, že právě proto má právě ten náš prostor tu staletou tradici pálenek z ovoce. Že je to právě prostor bývalého Rakouska-Uherska. Víte, proč ve Vídni zůstali ti slavní Filharmonici? Protože to hudba nás kdysi integrovala. Hudba a kořalka.

A pak vám to dojde... Oni s námi nikdy nepohnou. Oni nás nikdy neporazí, nikdy nás nevytěsní i kdyby moc chtěli. Nikdy nás také nerozhádají natolik, aby se to nedalo vzít zpátky. Sice mluvíme různou řečí, ale ten prostor je prostě náš. Patříme do něj a už dávno jsme v něm spojeni společnými staletími proti kterým je dnešní moderní doba jen takový mžik, který dneska je a zítra už bude minulostí. 

Víte, co bych udělal já, kdybych byl v Bruseli velkým kádrem? Zrušil bych všechny ty dnešní integrační projekty, přestal bych úplně mluvit o společné solidaritě, přestal bych tlačit na společnou měnu, přestal bych tlačit na společnou migrační politiku. Vzal bych všechny ty maďarské, české, cikánské, slovenské, polské, italské, řecké, ano i ruské kapely a dal jim peníze, aby jezdily po celé Evropě a hrály po všech náměstích, hospodách i akcích. Aby si téměř každý mohl  zdarma pozvat na svoje narozeniny nějakou takovou kapelu, jakou jsem měl možnost slyšet. Co slyšet... jakou jsem měl možnost zažít. Pro integraci nepotřebujete nic jiného, než aby byly běžně slyšet naše i jejich písničky. A porozumíte si s Maďarem i Cikánem. A oni porozumějí nám. A zjistíme, že když máme společné písničky, máme společné i lecos dalšího. 

I kdyby to byly desetitisíce kapel a i kdyby byly královsky zaplacené, v porovnání s dnešními projekty by to nestálo nic. A kdyby s tím před třiceti roky začali, tak dneska už by nebylo o čem mluvit. Už dávno bychom  byli spojeni hudbou. 

Ale... byla by to integrace, kterou nemá nikdo pod kontrolou. Ono by to dodávalo odvahu, budilo skutečný pocit sounáležitosti a mohlo by se ukázat, že žádný ojroúředník není zapotřebí. 

Možná proto sice všichni kecali o evropské integraci, ale ve skutečnosti podporovali rozdělování a marginalizování zemí. Podporovali rádoby lidská práva, ale ve skutečnosti ji šlo o to, aby se národy nikdy nebratřily. Protože kdybychom se my Slované   opravdu zbratřili, byli by všichni ti Germáni v háji.  

Chcete získat Rusko? Ale doopravdy získat, ne vydrancovat. Pošlete tam Nohavicu na turné, které zaplatí EU. Pošlete tam dobré kapely, ať tam hrají naše i jejich písničky. A zaplaťte ruským kapelám koncertování tady. Zdarma. Pro všechny a ve velkém. Zařiďte, ať se všichni lidé každý týden dostanou zadarmo na dobrý koncert. Ať ho mají na svém náměstí a ve své hospodě. Tento koncert vznikl za prachy strukturálních fondů EU... Chcete Maďarsko? plaťte maďarským kapelám turné po Evropě a italským kapelám turné po Maďarsku. Chcete Polsko? Ukrajinu? Hudba je řešení. Ale je to řešení levné a snadné.  Dělejte to pár let a pro evropskou integraci to udělá víc než sto Uršulek dohromady. 

Nejspíš by se také ukázalo, proč můžeme mít v republice statisíce Slováků, Vietnamců, Ukrajinců i Italů, ale nemůžeme tu mít muslimy. Oni totiž nezpívají a nehrají. Oni nemají kapely. 

Mimochodem - vedlejším produktem by bylo, že by se takřka všichni cikáni uživili hudbou. A místo aby byli dlouhodobým problémem, stali by se tmelem evropy. Nikdo nedokáže fidlat na housle a zpívat líp než cikán. Vím o čem mluvím. 

Pokud někdy uspěju v politice, tak takhle bude za mé éry dělat Česká republika zahraniční intervence. Místo armády bude vysílat nové Antoníny Dvořáky, bude vysílat Jarka Nohavicu, bude vysílat cimbálovky, bude je najímat v zahraničí, bude podplácet maďarské kapely, aby hrály české písničky. Rusové mají jedny Alexandrovce. My jich musíme mít víc.  Udělají pro tuhle zemi asi stokrát tolik co naše přítomnost v NATO. A Petr Pavel jim bude na těch akcích čistit hajzly. 

Až dočtete dnešní článek, běžte si pustit Montiho čardáš. Já si ho pouštím pořád dokolečka, ale nevyrovná se to té živé kapele. Houslista hrál sólo přímo vedle mě. Hrál ho pro mě, hrál ho tak, že jsem se nerozbrečel jen díky alkoholu v krvi.  Odslzel jsem si to až druhý den. Maďarský nejoblíbenější čardáš. Napsal ho Ital žijící ve Francii. Každý Slovák ho zná  a Vidlácký buran z buranova u toho bulí jak želva.  Takhle vypadá funkční multikulti. Takhle se dělá integrace. Takhle se dobývají nikoliv území, ale lidská srdce. Takových skladeb a písniček je víc, ale právě tento čardáš mě sestřelil těžkým kalibrem. 

Pojďte si dneska povídat o hudbě. Vykašleme se jeden den na politiku i na covid. Vykašleme se na zájmy, na velmocí i kdyby dneska začala válka.  Vykašlete se na EU, na ojrokomisi, vykašleme se na Fialu i Babiše.  Pusťte si povinně ten čardáš a pak teprve napište komentář. A přidávejte další odkazy na hudbu která oslovuje vás. Dneska integrujeme. 

 A abych vám to usnadnil, tady je odkaz na toho Montiho: 

https://www.youtube.com/…Rv4