Jsem chcimír od první minuty války na Ukrajině. Cítil jsem ji v kostech už pár měsíců předem a ukrajinskou krizi jsem sledoval už od Majdanu. Vnímal jsem ji jako existenciální záležitost. Tohle nebyla klasická „velká hra“ velmocí, které se štengrovaly prostřednictvím nějakých milicí a režimů ve třetích zemích. Tohle nebyl Asad vs. umírnění lidojedi. Tohle nebylo foukání do revolučních ohníčků v Libyi. Tohle bylo vážné, je to vážné a bude to vážné.

Jak je to dlouho, co Američané schválili schválili těch šedesát miliard pro Ukrajinu? Tedy… ono to nebylo tolik, většina peněz jde na znovuvyzbrojení americké armády, něco jde Izraeli a něco Tchajwanu, Ukrajina z těch šedesáti miliard reálně dostane asi třetinu. Ale pamatujete, jak nám chciválkové říkali, že pomoc Ukrajině dorazí v řádu dní, ne-li v řádu hodin? Vše je připraveno dopředu, zbraně i munice jsou už v Rumunsku a v Polsku a hned jak to Biden podepíše, ukrajinská armáda to bude mít k dispozici takřka okamžitě. Jak je to dlouho? Měsíc?

A teď už dnešní text:

Poté, co se v Polsku a pobaltských zemích dali slyšet různí politici, že je třeba pomoci Ukrajině s návratem jejích zdrhlých mužů, aby je mohla poslat na frontu, byla jen otázka času, kdy se toho někdo chopí i u nás. A protože jsme Češi, máme takových hned víc. Jednak Ondřeje Koláře (ano toho Ondřeje Koláře, jehož tatínek dělá prezidenta za hradní gumu) a určitě se najde i někdo u nás na vlastenecké scéně, který sice uvidí úplně jiné důvody, proč Ukrajince poslat domů, ale ve výsledku se s Ondřejem Kolářem vlastně shodne.

Málo platné, Američané byli první. Měli svoje jedenácté září už před více než dvaceti lety. Udělalo z největšího světového věřitele největšího světového dlužníka, vojenskoprůmyslový komplex jim začal bujet přímo rakovinotvorně, zbraně se hodně zdražily, ale zato bojeschopnost šla dolů, USA prohrály vliv na středním východě a jak vidno, tak také v Africe. V Nigeru teď z té stejné základny na jedné straně odcházejí američtí vojáci a z druhé strany přicházejí ruští Wagnerovci… tedy, oni se teď už jmenují jinak.

Pamatujete? Už jsou to skoro dva roky. Válka na Ukrajině se teprve rozjížděla do dnešních pořádných obrátek, právě se bojovalo u Severodoněcku a Lysyčansku (nebo už to tam bylo hotové) a na Ruskem obsazených ukrajinských územích probíhalo referendum o připojení k Rusku, které samozřejmě dopadlo kladně, protože jinak by se nedělalo. Vzápětí ruská Duma přičlenila čtyři ukrajinské regiony k Rusku.

Máme tu další výročí konce druhé světové války a jako obvykle se budou dějiny přepisovat. Jediná jistota je totiž budoucnost. Minulost se pořád mění podle toho, kdo zrovna vyhrává. Sice mě to štve, ale nepřekvapuje. Dějiny jsou totiž především v dnešní době buďto dějiny zla a nebo dějiny dobra… proto je lepší učit dějiny genderu. Vysvětlit žáčkům šíři a často i rozpolcenost motivů, to chce skutečně dobrého učitele. Nejlépe takového, který nebude poslouchat ministra školství, co má vlastně učit.

Tak jsme se dozvěděli, že Ukrajina schválila nový mobilizační zákon. Proč? Protože nemá skoro žádné ztráty, to je snad jasné, ne? Ukrajina zatím během konfliktu přišla o „pouhých“ třicet tisíc vojáků, zatímco Rusů už padly statisíce, ba skoro miliony. Proto mají Rusové (podle západních zdrojů) armádu o 15% větší, než měli na začátku války a vůbec nic jim nedochází, zatímco Ukrajinci sice neměli skoro žádné padlé, ale potřebují nutně milion mužů v braneckém věku, kteří před konfliktem utekli do Evropy.